Příběh: kostel svatého Václava (Kovanice)
Krev z rány na čele mu stékala do pravého oka a barvila svět do ruda, zatímco v dlaních křečovitě svíral stolec ukradených zlatých mincí. Mikuláš utírali pot z čela rukávem špinavého pláště a zíral na masivní kamenný portál před sebou. Za ním, v tichu gotické lodi, zůstalo vše, co zradil. Vzduch voněl vlhkostí řeky Labe a blízkým hřbitovem, kde se v ranní mlze mísil pach hniloby s vůní divokých bylin.
Vběhl dovnitř, aby se schoval před honícími, a s tupým dopadem dopadl na chladnou dlažbu. Ticho uvnitř bylo tak hluboké, až mu v uších hučelo. Zvedl zrak k klenbám a uviděl, jak paprsky světla prořezávají tmu a tančí v prachu. Mikuláš se opřel o jeden ze starých náhrobků, kamenný chlad mu pronikl až do kostí. V tu chvíli ho přejal pocit, že není sám. V prostoru, kde se v tichosti setkávali tajní spojenci v dobách válek, teď stál on, zloděj a zrádce, s plníkem cizího bohatství.
Zatřesl hlavou, aby zahnal závrat. Chtěl vyrazit ven zadním vchodem, ale něco ho zastavilo. Z výšky, z prostoru zvonice, se ozval zvuk. Nebyl to úder kladiva do bronzu, ale jemné, téměř neznatelné vibrování, jako by samotný kov zpíval píseň, kterou lidské ucho nedokáže plně zachytit. Ten zvuk se nešířil vzduchem, ale zdál se stáčet přímo v jeho hrudi, v místě, kde mu srdce bušilo jako uvězněný pták.
Mikuláš se podíval dolů na své ruce. Zlato v pytli mu najednou připřelo těžké, jako by nebyly mince, ale kusy žuly, které ho táhly k zemi. Vtom se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z podlahy pod jeho nohama, z hloubky neznámé komory, o které nikdo v obci netušil, vyrazil proud čistého, bílého světla. Nebylo to světlo svíčky ani slunce, ale záře, která neoslepovala, nýbrž odhalovala každou rýhu v jeho duši.
Klesl na kolena. Pytel s penězi mu vypadl z prstů a mince se s kovovým cinkáním rozsypaly po chladném kameni. Mikuláš neplakal, ale z hloubi hrdla mu unikl tichý, zadušený zvuk. V tom světle neviděl žádného anděla ani svatého, viděl jen svou vlastní tvář v zrcadle pravdy. Cítil, jak se z něj vypařuje hněv i chamtivost, nahrazené prázdnotou, která byla však lehčí než jakékoli bohatství světa.
Když světlo pomalu pohaslo a ticho se vrátilo do presbytáře, Mikuláš zůstal sedět na zemi. Venku v dálce slyšel štěkot psů a křik mužů, kteří ho hledali. Měl dost času na to, aby mince posbíral a zmizel v mlze u řeky. Místo toho však zůstal nehybně hledět na prázdné místo pod nohama, kde se před chvílí otevřela brána do neznáma.
Vstal, nechal zlato ležet na dlažbě jako oběť a pomalým krokem vyšel ven, přímo do náruče svých pronásledovateľů. Na tváři měl zvláštní klid, který v jeho očích nebyl dříve.
Když ho později odváděli pryč v řetězech, zohlédl se ještě jednou na věž kostela. V tu chvíli se zvon znovu ozval, tentokrát jasně a zřetelně, přestože v zvonici nebyl v tu chvíli jediný člověk.
Kdo dnes vstoupí do ticha kovanického chrámu a přiloží ucho k prastarým kamenným deskám, možná uslyší tlukot srdce, které v tomto místě našlo svůj konečný mír.