Příběh: Vrchlického sady
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde je ten svitek!“ křičel Mikuláš z Hradčan a tasil meč, jehož ocel chladně vlhkým vzduchem rýpala do tváře muže zvaného Jan.
Jan se jen zlobivě zasmál a uskočil stranou, aby vyhnulme smrtícímu hrotu. Stáli na široké hrobové cestě, kde se za nimi tyčily masivní kamenné zdi městského opevnění. Vzduch zde voněl po vlhkém mechu a starém kamení, které nasálo vlhkost z řeky. Pod nohama jim praskaly suché větve a podzimní listí, které tlumilo kroky stráže hlídající hradby.
„Nikdy ho nenajdeš, Mikuláši. Je tam, kde se hrobí setkávají s nebem, v místě, které nikdo nehlídá, protože nikdo nechápe jeho cenu,“ vyhrkl Jan a prudce se otočil.
Oba muži utíkali po hrobovém valu, který dnes známe jako prostor sadů. Jan znal každou trhlinu v kameni, každé místo, kde se ze zdivů provalovaly kořeny divokých keřů. Mikuláš, v těžkém plášti a s dýcháním, které znělo jako vrnění zraněného zvířete, ho dotlačil až k okraji, kde se zdi prudce stáčely dolů k předměstí.
Jan se zastavil. V rukou svíral starý pergamen, který v šeru vypadal skoro bíle. Než stihl Mikuláš zaútočit, Jan udělal něco, co nikdo z přítomných svědků, kteří se později vyprávěli v hospodách, nedokázal vysvětlit. Nevstoupil do hlubokého příkopu, ani se neukryl v jedné z malých strážních věžiček. Prostě se opřel o jeden z největších kamení hradby, zavřel oči a začal šeptat slova v jazyce, který zněl jako šumění listů v silném větru.
Mikuláš vyrazil vpřed, aby ho vrazil do země, ale jeho meč nezasáhl maso. Ocel s hlaským cinknutím narazila do tvrdého kamene. Jan byl pryč. Nebyl vidět za žádným keřem, neskočil dolů, ani neutekl do hradeb. Zůstal po něm jen onen pergamen, který s lehkostí pírka klesl na zem.
Mikuláš, s třesoucí se rukou, svitek zvedl. Nebyly v něm žádná slova, jen podivný obraz: znázornění stromů a květin, které v té době na hradbách nerostly, a dopis k místu, které mělo jednoho dne sloužit k odpočinku, nikoliv k válce.
V tu chvíli se z hlubin hradeb ozval zvuk, jako by tisíce malých kamenů zároveň dopadly na zem. Mikuláš se rozhlédl, ale kolem něj byla jen prázdná cesta a ticho, které až bolelo v uších. Jan zmizel v místě, kde dnes lidé procházejí k nádraží, aniž by tušili, že pod jejich kroky stále dřímá tajemství muže, který dokázal proklouznout skrze samotný kámen.
Léta šla, hradby se změnily v promenády, kameny obrostly topoly a plátany. Ale ti, kteří v těchto sadech chodí pozdě večer, někdy přisahají, že slyší šepot v jazyce listů. Některý z nich přisebe, že vidí stín muže, který se opírá o neviditelnou zeď a usmívá se na každého, kdo hledá něco víc než jen cestu k vlakům.
Kdo jednou pocítí ten zvláštní chlad, který v některých koutích parku přetrvává i v horkém srpnu, ten ví, že Jan tam stále je. Čeká na někoho, kdo dokáže přečíst mapu, kterou kdysi nechal klesnout na zem, a kdo najde cestu zpět do doby, kdy byly tyto sady hrobem tajemství.
Kde přesně Jan zmizel a kam zmizel ten svitek, zůstalo neřešenou hádankou století. Jen tiché šumění starých stromů v centrech Prahy připomíná, žeบางá místa mají paměť, která nikdy nevybledne.