Příběh: kostel svatého Jana Nepomuckého (Dyje)

Kovový zvuk klíče otáčejícího se v zámku zněl v tichu jako výstřel. Matěj s křečovitým stiskem v prstech přitlačil těžké dveře k zárubni a zůstal stát v chladném polostínu. V dlaních svíral genütek, který mu zůstal z posledního klamného obchodního tahu s vídeňskými obchodníky. Peníze, které v něm teď pálily, nepatřily jemu; byly to úspory vdov a sirotků z okolních vesnic, které mu svěřili s nadějí na zisk. Místo zisku však zbyla jen prázdnota a strach z pomsty, která ho začala dohnat.

Krok vpřed vyvolal ozvěnu, která se rozplynula v hloubce nové lodi. Vzduch voněl po čerstvé vápně, vlhkém kameni a zbytcích včerejšího kadidla. Matěj zvedl zrak a v tu chvíli ho zasáhl paprsek světla, který pronikl vysoko nahoru, přesně do středu klenby. Tam, v onom nebeském prostoru, se rozprostíraly barvy, které v této zapadlé Dyji neměly být. Obrazy na stropě se zdály dýchat; postavy svatých a andělů se v tanci kroutily v takové hloubce a světle, že Matěj na okamžik zapomněl, kde je.

Klesl na kolena, ale ne z pokory. Tělo ho zrazilo, nohy se pod ním podlomily pod tíhou tajemství, které už nebyl schopen nést. V hlavě mu hřmělo. Chtěl ty peníze vzít a zmizet za hory, pryč z tohoto kraje, kde ho každý znal jménem. Ale v tom tichu, které bylo tak husté, že by se dalo řezat, zaslechl zvuk. Nebyl to hlas, spíše šepot tisíců kapek vody dopadajících na mramor, a přesto v něm znělo jasném slovem jeho vlastní jméno.

Zvedl hlavu k obrazům na stropě. Jedna z postav, svatý s pěti hvězdami kolem hlavy, se zdál hledět přímo do jeho duše. Matěj ztuhl. V ten moment se světlo v kostele změnilo. Zlatavý odstín přerostl v oslnivou bílou barvu, která zaplavila celý prostor a vymazala stíny z rohů. Cítil, jak mu z tváří stéká horká slza, která mu sálala do kůžičky jako žár z pece. Nebylo to z lítosti, ale z pocitu, že je v tomto okamžiku úplně nahý, bez jediného kusu látky, který by zakryl jeho hřích.

Vtom se z hloubi chóru ozval zvuk. Nebylo tam žádné varhanní hýbání, jen jediný, čistý tón, který v něm vyvolal pocit absolutního klidu. Matěj přestal bojovat. Pustil peníze na studenou dlažbu. Cinkání mincí o kámen znělo v tom tichu jako rozsudek, ale zároveň jako osvobození. Zůstal tam ležet, s čelem přitisknutým k chladnému povrchu, a poprvé po mnoha letech cítil, že může dýchat plnými prsy, i když věděl, že venku na něj čeká trest.

Když se znovu zvedl, světlo pomalu pohaslo a kostel se vrátil do svého přirozeného, pokorného stínu. Matěj neodešel s penězi. Nechal je tam, v místě, kde se země dotýkala nebes, a vyrazil pryč, aby doplatil svůj dluh každému z nich, kohote vzpomněl.

Kdo dnes vstoupí pod tyto klenby, možná uvidí jen mistrovské malby a pocítí chlad starých zdí. Někteří však tvrdí, že v určitém úhlu pohledu, když slunce dopadne přesně do středu lodi, lze na dlaždicích stále spatřit zlatavý odlesk něčeho, co tam už dávno není.