Příběh: kostel svatého Vojtěcha (Lštění)
„Kde jsi to schoval, ty hříšníku, kde jsou ty peníze?“
Jan z Krumlova srazil muže k zemi tak prudce, až se v tichu lštěnínského hřbitova ozval tupý náraz těla o zmrzlou zem. Bláto se mísilo s prvním sněhem a studený vítr z vrcholů Šumavy řezal do tváří jako ostrý nůž. Jan dýchal těžce, z úst mu stoupala hustá pára. Pod ním ležel starý lístek, muž, kterému v očích plál strach, ale rty zůstaly pevně sevřené.
Jan nehledal spravedlnost, hledal své zlaté mince, které mu tento člověk ukradl z trunky během chaosu v hospodě. V rukou svíral těžkou hůl s kovovým nálepem a v srdci nosil jen černé prázdno. V tuto chvíli mu bylo jedno, zda je pod ním člověk, nebo zvíře. Chtěl jen své, a chtěl to hned.
Kousek od nich se tyčil nový kostel svatého Vojtěcha, bílá dominanta, která v šeru vypadala jako přízrak z jiného světa. Vzduch voněl vlhkým kamenem a tlejícím listím. Jan lístka popadl za límec a s prudkým škubnutím ho vlekl směrem k otevřeným dveřím chrámu. Chtěl ho donutit vyznat hřích v místě, kde se lži hroutí pod tíhou nebes.
Vstoupili dovnitř. Vzduch v lodi byl těžký vůní včelího vosku a starého dřeva. Bylo zde ticho, které tlačilo na ušis, jen občasně přerušované vzdáleným skřípěním věže v proudech větru. Jan lístka pustil uprostřed lodi a začal kolem něj přecházet. Boty mu hlasitě klapaly o dlažbu.
„Tady, v tomto domě, se pravda neobejde,“ syčel Jan a jeho hlas se odrážel od barokních zdí. „Řekni mi, kde je poklad, nebo tě nechám tady hnít v mrazu.“
Muž na zemi nic neřekl. Jen hleděl nahoru, do výšky klenby, s výrazem, který Jan nepochopil. Nebyl to výraz zmaru, ale zvláštního očekávání. Jan ztratil trpělivost. Zvedl ruku k dalšímu úderu, když se stalo něco, co mu zastavilo krev v žilách.
Z hloubky starého presbytáře, tam, kde se nové zdi spojovaly s prastarým kamenem gotického jádra, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to křik. Byl to tón, čistý a hluboký, jako by samotná země pod nimi začala zpívat. V ten stejný okamžik propuklo z okna v zadní části chrámu světlo. Nebylo to slunce, které už dávno zapadlo, ani svíce. Byl to jasný, bílý paprsek, který přesně protínal prostor lodi a dopadl přímo na lístka.
Jan ztuhl. Cítil, jak mu z ruky vypadla hůl. Ten paprsek světla nebyl jen viditelný, byl hmatatelný. Vzduch kolem něj se náhle zahřál, jako by v mrazivém zimním dni někdo otevřel dveře do horkého pece. Jan se pokusil udělat krok vpřed, ale nohy mu ztuhly. Cítil, jak se v něm něco hroutí. Všechny ty roky hněvu, chamtivosti a nenávisti, které si pěstoval jako štít, najednou ztratily svou váhu.
Podivně se mu začalo dýchat. V tom tichu, v tom světle, najednou slyšel vlastní srdce, které tlouklo v rytmu s oním tajemným tónem z hloubky kostela. Viděl lístka, jak pomalu vstává. Muž už nebyl zlomený. Stál v tom paprsku světla a v jeho tváři byl mír, který Jan nikdy nepoznal.
Lístek sáhl do svého roztrhaného pláště a vytáhl z něj malý kožený váček. Bez slova ho položil na dlažbu mezi sebe a Jana. Světlo náhle zhaslo, jako by někdo zhasl neviditelnou svíčku, a do chrámu se vrátil chlad a šero.
Jan tam stál v tichu, hledě na své zlaté mince. Cítil však, že jsou teď těžké jako kameny z hřbitovní zdi. Už je nechtěl. Chtěl vědět, co se stalo v onom místě, kde se nový svět setkával s tím starým, v onom kousku zdiva, který přežil blesky i staletí.
Otočil se k lístkovi, aby mu poděkoval, nebo se omluvil, ale muž byl pryč. Dveře byly zavřené, v lodi nebyl nikdo, jen Jan a jeho zlato. Vzduch stále voněl voskem, ale v uších mu zůstal ten jeden, jediný tón, který mu změnil duši.
Kdo dnes vstoupí do ticha lštěňského chrámu a položí ruku na chladné kameny staré sakristie, možná pocítí ten samý zvláštní tep, který kdysi zastavil ruku jednoho zlostného muže.