Příběh: B.I.B.S.

Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že mlýn na Vodní ulici se dnes nepohybuje — což bylo téměř nemožné. Mlynář, známý jako Jan „Klikač“ pro svou chytrost v řemesle a neochvějnou chuť k žertu, se pohledem plným zmatku promítal do průjezdu před mlýnským kroužkem. Jeho dlouhé černé vlasy byly však méně zamotaly než obvykle; zdálo se, že něco děsivého se nestalo.

„Co je to za řemeslníka mává prstem na rozcestí a tajnými uměními drží čas ve vlasech?“ zasmál se Martin si v hlavě, když si uvědomil chybějící zvon. Obvykle by Jan vyskočil z postele jak slunovrat a nařídil pracovníkům, aby začali houpat mlýnskými klapkami jako duchem naplněné.

„No tak, co se tu pohybuje?“ volal Jan nejprve na strážce, ale pak si uvědomil, že sám musí najít odpověď. Jakmile Martin vstoupil do obchodu, spatřil Janův zmatek — a tu i tu sklenici piva se zázračnými kouzelnými slovy: „Aby si toho nezapomněl.“

Víno se zdálo být normálním, ale jak bylo známé v mladistvých příbězích místních náčelníků a hospodských písniček, i sklenice mohla mít účinek divnější než koule slepice. Martin zasmál se vtipu, ale pak si uvědomil, jak se na jeho tváři objevují tajemné otisky — jakoby dva stopy zvířete, které nikdo vidět nemohl.

„Co to je za znamení, pane Jan?“ Martin zeptal s úsměvem tak čistým jako ledovec.

Jan se nasmál a ukazoval na sklenici, jeho oči svítily předvídavostí. „Zdá se mi, že máme hosta z dávných dob — neboť jakoby toto pivo vydalo více než jen nálady.“

Hned poté do místnosti ve skutečnosti vstoupil muž — jeho oblek byl starodávný, s čepicí zakrývající tvář. Na první pohled se zdálo, že je zdejším rybákem nebo venkovským kupec, ale jeho vlny měly podivnou světlost, jako by pocházely ze staršího času.

„Kdo má nám předvést svůj bohatství?“ šeptl to s hlasem hlubokým a tajemným, jako kdyby vyslovoval slova z dávných časů.

Jan se na něj podíval otevřeně. „Pravda je pravdou — ale nikdo tu nechodí s lehkostí, dokud nemá přesný plán.“

Host si všiml jejich neklidu a podal svůj věnovaný pokladník — krásnou sklenici šlechetného piva. „Toto pivo je činím sám,“ řekl v tichém kroku. Jeho ruce se zvedly jako by se modlil ke světlu dne.

„Za tohle pivo jsou moje největší tajemství... Neboť každý, kdo ho vypije, si od té chvíle připomene cokoli si přejete.“

Martin se divil. „A co to má společného s mlýnem?“ zeptal se, jeho oči plní živého zvědavosti.

„Můj milý hospodský,“ zašeptal host a přikyvnul hlavou. „V pramenech vody je tajemství — a každá vlna má svou historii.“

Jakoby se něco pohrálo ve vzduchu mezi nimi, jako by mlýn zazpíval starodávnou loutnovou písničku. Jejich oči se setkaly a Martin cítil toto neznámé tajemství tebou — jeho prsa bije rychleji, když se divy začaly odhalovat.

„Ale co tedy děláte s mlýnem?“ zeptal se Martin. Jeho otázka byla na dosah i pro neviditelné úsměvy Janovy hlavy.

„Předpokládejme, že kouzlo z noci bude působivé jako nikdy předtím.“ Jan se už smál — jeho oči měly tajemný lesk jako mlha nad vodním tokem.

A tak, když se podívali na zastavenou střídavost pluhů, cítily se jejich srdce hladové po více než jen těchto místních divokých příbězích. Něco šlo v mlýně — co někdo nazval pivo — a zároveň to bylo jako by se otevřel průhled do dějin, kde byly tajemství přepravována od počátku stvoření.

„Pravda to být nemusí. Ale v těchto krajích se divnějším věcem věřilo.“ Martin si uvědomil, že chytrý Jan s úsměvem znamenal něco, co nikdo jiný neviděl — a mohl by to být právě ten okamžik, kdy se dávné tajemství vrátily do života.