Příběh: Okružní městské sady
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“ zakřičel Václav a prudce strhl hedvábný šátek z krku muže, který seděl na lavičce vprostřed čerstvě vysážených alejí. Muž však jen mlčel a nehybně hleděl na místo, kde kdysi stály hradby, nyní srovnané se zemí, aby v jejich stopách vyvstaly sady. Vzduchem se nesla pronikavá vůně vlhké olše a čerstvě vyvrácené hlíny, která se mísila s pachem tabáku z Václavových dlaní.
Muž se jmenoval Ignác a v Plzni ho znali jako člověka, který mluvil k prázdným místům. Seděl v části, kde se právě rodily promenády, tam, kde se město začalo dýchat volněji. V rukou svíral malý, mosazný klíč, který neodpovídal žádnému zámku v celém kraji. Václav, ambiciózní úředník s hladkým čelem a studeným pohledem, chtěl ten klíč za každou cenu. Věřil, že otevírá bránu k něčemu, co zůstalo skryto v hlubokých základech sborovaných hradeb.
Ignác pomalu zvedl hlavu. Jeho oči byly mléčné, jako by v nich zůstal utisknutý opar z ranních mlh nad Radbuzou. „Hledejte tam, kde voda zapomíná svůj směr,“ zašeptal chraplavě. Václav ho prudce ujal za ramena a zatřásl jím, až mu z kapsy vypadla stará mapa, na které byly červeným inkoustem vyznačené body, které s dnešními sady nesouhlasily. Byly tam cesty, které nevedly nikam, a budovy, které nikdy nebyly postaveny.
Václav mapu rozprostřel na mokré trávě. Prsty mu klapaly, když sledoval linii budoucího okruhu. Ignác se najednou rozesmál, byl to zvuk jako drcení suchých listů pod botami. „Vidíte ty stíny, Václave? Sady nejsou jen pro procházky šlechticů. Jsou to jizvy. Město srazilo zdi, aby se mohlo ukázat světu, ale zapomnělo zakopat to, co v těch zdech zůstalo uvězněno.“
Právě v tu chvíli se stalo něco, co Václav nedokázal vysvětlit. Slunce bylo v zenitu, přesto se stín lavičky, na které Ignác seděl, začal prodlužovat a kroužit kolem nich, přestože vítr utichl a stromy zůstaly nehybné. Stín se neopotřeboval o zem, ale začal se vine jako černá liana kolem nohou obou mužů. Václav instinktivně udělal krok vzad, ale noha mu zaklesla do hluboké rýhy v zemi, která tam před vteřinou nebyla.
Ignác vstal s překvapivou mrštností. V dlani stále svíral mosazný klíč. „Klíč neotevírá dveře z dřeva a železa, ale dveře z času,“ řekl a s neuvěřitelnou přesností zapíchnul klíč přímo do hlíny u svých nohou. Ozvalo se tiché cvaknutí, jako by se v hloubce několika metrů zaklapla obrovská kovová záklopka.
Vteřinu poté byl Ignác pryč. Žádný křik, žádný pohyb do strany, žádný zvuk kroků v štěrku. Zůstal jen prázdný prostor na lavičce a v zemi zapíchnutý mosazný klíč, který začal v okamžiku, kdy se ho Václav pokusil vytáhnout, žhnout modravým světlem. Václav cítil na kůži náhlý, mrazivý chlad, jako by ho oblila ledová voda z blízké strouhy, ačkoliv byl horký srpnový den.
Václav tam stál samotný, obklopen tichem, které bylo příliš husté. Podíval se na mapu, ale červené body zmizely. Stránky byly čisté, bílé, jako by je nikdy neoznačil žádný inkoust. Vzhlédl k obloze a uviděl, jak se nad ním vznášejí ptáci v naprostém nehybnosti, jako by se celý svět zastavil v očekávání.
Když se Václav konečně z hloubky rýhy vyprostal a z hlíny vytrhl klíč, zjistil, že kov je ledový a těžký. Od toho dne už nikdy nenašel klid. Trávil celé hodiny procházenkami po okružních sadech, hledal v lonicích a v zapomenutých koutech parku vchod, který by tento klíč otevřel. Hledal v místech, kde dnes stojí pomníky a fontány, v místech, kde šumí olše a kde se město dělí na vnitřní a vnější.
Klíč v jeho kapse stále občas vibruje, když prochází kolem míst, kde kdysi stály hradby, jako by ho volal hluboko zpod povrchu zeleně. Ten, kdo dnes prochází tichými alejami plzeňských sadů, možná pocítí ten samý náhlý chlad v zátylku a pocit, že ho někdo sleduje z místa, které na žádné mapě není zapsáno.