Příběh: Čertova brázda

„Táhni, ty hnusný zvířete, nebo ti zlomím rohy!“

Matěj vrazil pěstí do hrubé, šupinaté kůže stvoření, které před ním táhlo pluh. Vzduch kolem nich vibroval horkem, i když slunce bylo zakryto šedivým oponou mraků. Země pod nimi nebylo obyčejné hlíny; byla to černá, hustá hmota, která s každým pohnutím pluhu syčela a vypouštěla pach hnijících vajíček a síry. Matějovy dlaně byly s rudým prachem potřískané a prsty měl zkřivené od křeče, s jakou svíral dřevěné madla.

Vlkančický muž se zastavil a utřel si pot z čela. Podíval se za sebe. Brázda, kterou právě rýli do krajiny, byla hluboká jako hrob a přímá jako šíp vystřelený z luku. Nešla to s rozumem. Žádný člověk by nedokázal udržet takto dokonale rovný směr přes kopce i údolí, bez jediné chyby, bez jediného zakličení. Ale on nebyl sám. Vedle něj stál muž s tváří klidnou jako hladina jezera, oděný v prostém rouchu, který se v prachu ani nepohnul.

Svatý Prokop jen tichým gestem ruky ukázal směr k Chotouni. Matěj znovu zakřičel na svého pomocníka, který s hrozivým mlaskáním vtáhl pluh hlouběji do země. V tu chvíli se stalo něco, co Matějovi zastavilo dech. Země se pod nimi neprohýbala, ona se rozstupovala. Brázda nebyla jen rýhou v půdě, byla to rána v samotném těle světa. Z hloubky se ozývalo tlumené dunění, jako by hluboko pod nimi probíhala bitva tisíce neviditelných vojsk.

„Kam to vedeme, otče?“ vyhrkl Matěj a hlas se mu zapřal. „Tato země není pro pluhy, je v ní něco, co chce zůstat pohřbeno!“

Svatý se na něj ani nepodíval. Jeho oči hleděly k obzoru, kde se rýsoval vrchol Lipské hory. Matěj cítil, jak mu z uší stéká krev z náhlého tlaku vzduchu. Vůně síry se změnila v pronikavý pach starého železa a studené hlíny. Pluh náhle narazil na něco tvrdého. Zvuk to byl kovový, ostrý, jako když se dva meče střetnou v boji.

Matěj sklonil hlavu a z hloubky brázdy vyvlekl předmět. Byla to železná přezka z vojenského popasu, ale nebyla zrezivělá. Vypadala, jako by ji tam někdo položil předtím, než začali orat. Jenže v té době tam nebyl nikdo. Matěj se podíval na své ruce a zjistil, že kůže na nich začíná šednout a stávat se průsvitnou.

„Rychleji!“ zasyčel Prokop, a poprvé v jeho hlase zazněl tón, který nebyl lidský. Byl to zvuk drcených kamenů.

Matěj v panice pustil pluh. Stvoření s rohy se zastavilo a poprvé se otočilo k němu. Nemělo oči, jen dvě hluboké díry, ve kterých plál fialový plamen. Matěj chtěl utéct, ale nohy měl jako přikované k zemi. Díval se, jak se brázda za ním začíná pomalu zavírat, jako by ji země sama chtěla vymazat z paměti. Jen v jednom místě, tam, kde voda z pramene v Lipanách líně stéká dolů, zůstala rýha otevřená.

Když se Matěj probral, ležel v trávě. Byla kolem něj tichá krajina, jen vítr hvízdal v korunách stromů. V ruce stále svíral tu železnou přezku. Kolem něj nebyl žádný pluh, žádný svatý, ani žádné zvíře z pekel. Jen v zemi byla hluboká, nepřirozeně rovná linie, která se táhla kilometr za kilometrem pryč, až k mohyle v Chotouni.

Matěj se pokusil brázdu zakopat, ale hlína do ní nepadala. Jako by ta rýha byla vyvrázána něčím, co nepatřilo do tohoto světa a co si vyhradilo právo zůstat viditelné. Lidé z okolních vesnic později říkali, že Matěj ztratil rozum, protože trávil celé dny tím, že lehl do té rýhy a naslouchal hloubce. Tvrdil, že slyší šeptání vojáků, kteří se tam ještě nenarodili, a zvuk pluhu, který stále rýje cestu pro někoho, kdo přichází z jiného času.

Dnes už brázda v mnoha místech zmizela pod vrstvami polí a cest. Ale v jednom úseku, u Lipan, stále zebe líně hluboká rokle. Kdo tam dnes sestoupí a přiloží ucho k chladné zemi, možná ucítí ten stejný pach síry a železa, který Matěj cítil před staletími. A možná zjistí, že linie nekončí tam, kde končí zrak, ale pokračuje hluboko pod nohama každého, kdo se odváží hledat pravdu o tom, co svatý Prokop skutečně z hlubin vyťahal.