Příběh: kamenný most u Římova
Bylo to v páteční večer, kdy Alžběta slyšela zvuky kolovratů se železnými obručemi na řece dál od Kamenného mostu u Římova. Slunce zapadalo za horizontem, svítilo růžovým svitem přes vodní tok Malše a nechal je obklopit větrem plným vůně listí zahynutého podzimu. Alžběta, dcerka místního rybáře, byla na mostě s košíčkem ryb pro trh ráno do Římova. Jak si sedala, cítila vzduch třesoucí se pod ní — jako znamení, že by nesměla být v dané chvíli na tomto místě.
Zastavila, když slyšela za sobou klidný poklep po kamenných dlaždicích. Když se otočila, objevil se Jindřich — mladý zemědělský učeň ze sousední vesnice Pašinovic. Jeho oči byly modré jako jasné nebe nad hory a plály vášní. Přistoupil k Alžbětě, zadržen jejími rukama držícími košík.
„Nemůžeš být tu později," řekl tiše, jako by se bojil, že to, co mluví, nevydrží v tak krásném večeru. Jeho hlas se mísil s dalekým křikem kaštana a šustěním větví. „Jsi jako příšera z pověstí našich matek — sedící u řeky, když noc začíná."
Alžběta se usmála, ale její oči byly vážné. „Mé matky nevěřily v takové pověsti," odpověděla. Slibila si přemýšlet — tři dny a noc, aby zjistila, kdo byl skutečná Alžběta: dcera rybáře nebo něco víc.
Jindřich jí položil ruku na paži. „Dobře," řekl, „ale musím odejít. Můj bratr se vrací z ciziny a čeká mne." Jeho oči se zableskly bolestí přání nebo lítosti — nelze si bylo jisté. „Změň si myšlenky, když bude čas."
Alžběta sténala lehce, slyšíc hlas řeky pod nimi a dálkový zvuk ptáků se vrací do stromů. Zatímco Jindřich odecházel, cítily se jejich ruce držet, ještě chvíli předtím než se začaly vzdalovat.
Když zůstala sama, pohledem sledovala jeho zastíněný stín, jak mizel u brány na konci mostu. Připadalo jí to jako konec kousku před sebou — nebo začátek cesty, jejíž směr byla dobrodružstvím sama o sobě.
V této chvíli zaslechla vzdálené bubny z Římova. Vzdálenost jich slyšet označovala příchod nového dne a trhu, kde se střídaly svatby a smrti jako chvění na mostě. A zatímco horký vzduch osadil v její těle, cítila, že je čas začít.
Alžběta otočila hlavu k mostu — jeho archy převisly jako zástupci starých dobrodruhů, připraveni ji doprovodit v jejím novém odvaze. Zatímco se smířovala s nejistotou, víření proudů pod ní znělo slibem; i když most zůstával stejný, to dva na něm byli nikdy nespadnuli dohromady.