Příběh: kostel svatého Jana Nepomuckého (Rožmitál pod Třemšínem)
„Utekli jste s tími penězi, vy zloději a lháři!“ Křik rozrazil ticho náměstí a z एशियाईe dopadla těžká ruka na rameno Matěje, který se v panice rozhlédl kolem sebe. V rukou svíral kožený vak, v němž těžce zvonila mince, které nepatřily jemu, ale panu správci. Matěj se vytrhl, zakopal o hrubý kámen dlažby a s tísní v hrdle se vrhl k otevřeným dveřím nově postaveného kostela svatého Jana Nepomuckého.
Vstoupil do chladu, který ho okamžitě obklopil jako mokrý plášť. Vzduch zde voněl po čerstvé vápně, vlhkém kameni a zbytcích včerejšího vonného dřeva. Matěj se přitiskl zády k chladné zdi, dýchal zprudka a naslouchal. Venku zuřila hádka, slyšel kroky těžkých bot a nadávky, které mu mrazily krev v žilách. Pokud ho najdou s tímto darem, který měl být určen pro chudé, ale který správce zatajil, nebudou s ním jednat milosrdně.
Klesl na kolena, ne z víry, ale z vyčerpání. V prostoru kostela vládlo mrazivé ticho, které přerušoval jen vzdálený zvuk zvonků z ulice. Matěj se podíval nahoru na strop, kde se v barokním tanci prolínal světlo s hlubokým stínem. V tu chvíli se mu do dlaní vryly mince v koženém vaku. Cítil, jak mu prsty tajejí studem. Chtěl ty peníze vrátit, ale věděl, že správce je jen pohřbí v koutě svého domu.
Najednou se z hloubi chóru ozvalo tiché, rytmické tleskání, jako by někdo pomalu přejížděl dlaní po dřevě. Matěj ztuhl. V kostele nebyl nikdo. Vzduch se však začal chvívat a z prostoru nad oltářem sletěl paprsek světla, tak ostrý a čistý, že v šeru vypadal jako zbraně z čistého stříbra. Světlo dopadlo přesně na vaky v jeho rukou.
Matěj zavřel oči, ale obraz světla zůstal wypálit na vnitřní straně víček. V té vteřině v hlavě neslyšel hřik vojsk ani nadávky správce, ale slyšel hlas, který nebyl zvukem, nýbrž pocitem. Byl to hlas, který mu neříkal, aby utekl, ale aby zůstal. Cítil, jak mu v hrudi něco praská, jako by se rozbila stará, těžká zámek.
„Kde jsi, ty přístavní kryse!“ Hlas správce byl už těsně u dveří.
Matěj se podíval na světelný sloup. Věděl, že pokud teď vyběhne zadním vchodem, může zmizet v uličkách Rožmitálu a peníze rozdělit v tajnosti. Ale něco v tom světle ho udrželo v naprostém nehybnosti. Cítil zvláštní teplo, které mu rozahřálo kůži i přes hrubé plátno košile. Bylo to teplo odpuštění, které ještě nevyzadal.
Když správce s dvěma pomocníky vtrhl do prostor kostela, našel Matěje stát uprostřed lodi. Matěj však už neměl v rukou vak. Ten ležel otevřený na kamenné podlaze, mince se roztýly kolem jako zlaté zrno. Matěj stál s prázdnýma rukama, s obličejem obráceným k nebesům, a v očích měl klid, který nikdo z přítomných nechápal.
Správce na něj vztekle vyjel, chtěl ho udeřit, ale vteřinu předtím, než dopadla ruka, se v kostele ozval zvuk, který nemohl být lidský. Byl to hluboký, vibrující tón, jako by samotné zdi kostela vydechly jeden velký, varovný nádech. Správce ucouzl, zastavil se a s nevysvětlitelným strachem v očích přestal křičet. Podíval se na oltář a pak na Matěje, který se na něj usmál s trpělivostí svatého.
Ten den Matěj sice dostal své rány, ale v Rožmitále se začalo šeptat o něčem jiném. Říkalo se, že v tom novém kostele neplatí zákony lidí, ale zákony svědomí. Že kdo tam vstoupí s těžkým srdcem a pravdou na ústech, najde světlo, které neuhasne ani v nejtemnější žaláři.
Kdo dnes prochází tichými prostorami tohoto chrámu, občas pocítí na kůži náhlý závan tepla, i když jsou okna zavřená a vzduch je mrazivý.