Příběh: Měřínské proboštství
„Ustup, bratře Vite, nebo tě ten kámen pohltí i s tvým modlitbeníkem!“
Vít se prudce zastavil. Pod jeho nohama vibrovala země a z hloubky západního portálu, tam, kde se kamení řezalo s takovou precizností, jakou ovládal jen mistr z Třebíče, se ozýval zvuk. Nebyl to hřmění bouřky ani řev zvířete. Byl to rytmický, kovový tlukot, jako by někdo hluboko v základech kostela kovářsky vykuvoval něco neviditelného. Vzduch kolem nich chutnal po starém železe a vlhkém vápenci.
Vít, mladý mnich s tváří bledou jako pergamen, neustoupil. Upřel zrak na zdobný oblouk portálu, kde se v kameni zhmotnily rostlinné vzory a geometrické tvary. Právě tam, v úzké spáře mezi dvěma masivními bloky pískovce, zahlédl něco, co tam být nemělo. Byla to ruka. Štíhlá, šedivá, s prsty, které se křečovitě klamaly po hraně kamene, přestože v té výšce nebylo žádné lešení ani schody.
„Kdo jsi?“ vykřikl Vít a jeho hlas se rozbil o tiché zdi proboštství.
Postava v mezeře se pohnula. Z temnoty se vynořila tvář, která vypadala, jako by byla vytesána ze stejného kamene jako samotný chrám. Neměla oči, jen dvě hluboké jamky, ze kterých však sálal podivný, modravý jas. Neznámý muž nepromluvil lidským hlasem, ale Vítovi v hlavě zazněl zvuk, který připomínal praskání mrazu v zimním lese. Muž ukázal prstem směrem k Netínským rybníkům a pak se pomalu, s děsivou plynulostí, začal stahovat zpět do zdi.
Vít se vrhl vpřed a prsty se dotkl chladného povrchu portálu. Kámen byl v místě, kde předvtudy byla ruka, horký. Třásl se, ale ne strachem, nýbrž z napětí, které mu proudilo do špiček prstů. Chtěl víc. Chtěl vědět, co leží za tou zdí, v prostoru, který podle všech zákonů stavitelů nemohl existovat.
Když se o tom v tajnosti svěřil proboštovi, ten jen zamával rukou a přikázal mu věnovat se studiu Písma. Jenže Vít už nemohl. Každou noc, když v proboštství zhasla poslední svíce a šest mnichů se uložilo k odpočinku, kráčel k západnímu portálu. Nosil s sebou olejovou lampu, jejíž žlutý plamen tančil v průvanu.
Jednoho večera se stalo něco, co zlomilo jeho rozum. Vít přiložil ucho k kameni a slyšel hlasy. Nebyly to modlitby, ale hlučný shon trhu, křik kupců a ržení dobytka, přestože v Měříně tehdy žádný trh neexistoval a ticho noci bylo absolutní. Byl to zvuk budoucnosti nebo ozvěna místa, které se ještě nezrodilo.
„Otevři se,“ šeptal Vít a drolil nehty do spár.
V tu chvíli se portál znovu pohnul. Tentokrát však nevyšla z něj ruka, ale proud studeného, mlhavého vzduchu, který s sebou přinesl vůni rozkvétajícího jilma a starého prachu. Vít cítil, jak ho neviditelná síla táhne dovnitř. V momentě, kdy jeho ruka pronikla povrchem kamene, jako by se dotýkal hladké hladiny vody, zazněl v dálce varovný zvon.
Mnich se s trhnutím připlázal zpět na dlažbu. Když se ohlédl, portál byl opět nehybný, chladný a němý. V dlani však svíral malý předmět, který tam předtím nebyl. Byl to kovový žeton s vyrytým znakem, který žádný z mnichů v proboštství nepoznal.
Vít strávil zbytek svého života v Měříně, neustále hledající způsob, jak se vrátit do onoho prostoru mezi kameny. Nikdy už neuviděl šedou tvář s modravým jasem v očích, ale zvuk kovového tlukotu v základech kostela slýchal až do dnešního dne, kdy se proboštství definitivně zhroutilo pod náporem válečných tažení.
Kdo dnes přejde kolem zbytků kostela a zastaví se u západního portálu, možná pocítí v dlaních zvláštní teplo. Ten, kdo se přiloží uchem k pískovci, možná uslyší vzdálený hluk trhu, který v těchto zdech ztichl před staletími, ale stále tam někde, v prázdnotě mezi dvěma světy, čeká na svého návštěvníka.