Příběh: Lochotínský park
„Kde to hledáte, pane Vondráček? Vždyť jste tu stál už celou hodinu!“
Karel Vondráček neodpověděl. Jen přitlačil dlaně k vlhkým kamení lůžka pramenu a zaryl prsty do studeného bahna. Vzduch kolem něj voněl po mokrém listí a těžkém, sladkém květu, který v tomto roce 1832 rozkvétal v Lochotínském parku s neobvyklou intenzitou. Pod ním, v hloubce několika pídí, cítil zvláštní chlad, který nepocházel z vody, ale z hloubi země.
„Hledám ticho, které mluví,“ zamumlal Vondráček a prudce vytrhl z bláta malý,stříbrný předmět. Byl to prsten, ale ne s kamenem. Místo něj tam byla vyrytá řada malých, neznámých znaků, které se v šeru pod korunami stromů zdánlivě pohybovaly.
Vondráček nebyl obyčejný host. Byl to muž s pověstí blázna, který tvrdil, že země v okolí budovaných lázní má paměť. Zatímco purkmistr Kopecký a hrabě Chotek plánovali kolonády a luxusní procedury, Vondráček procházel park s otevřenýma očima, jako by hledal v krajině neviditelné trhliny.
„Tento prsten zde nebyl včera,“ řekl nahlas, ačkoliv kolem něj nikdo nebyl, kromě mladého zahradníka, který na něj s odporem hleděl.
Vondráček si prsten nasunul na prst. Vteřinu poté se svět kolem něj změnil. Zvuky stavby, mlátky dřeva a křik dělníků, kteří právě upravovali terény pro budoucí lázně, utichly. Nahradil je zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, smíšených s tónem loutny, která zněla tak čistě, že mu ztuhla krev v žilách.
Uviděl postavu. Stála u budoucího místa templu, tam, kde se v budoucnu měla zvednout kamenná kolonáda. Byl to muž v oděvu, který do této doby nepatřil. Hadry měl šedé, utahané, a v očích nesl pohled někoho, kdo viděl konec světa. Muž s ním nepromluvil, jen ukázal prstem směrem k prameni.
Vondráček udělal krok vpřed, ale v tu chvíli ho za rameno popadl zahradník. Vteřinu poté byl svět opět hlučný, plný prachu a pachu koní. Šedý muž zmizel.
„Coste to zase vyvedli, pane Vondráčku? Máte v očích takový divný lesk,“ zavrčel zahradník a s smirkem mu z ruky strhl onen stříbrný prsten.
Jakmile se kov dotkl kůže jiného člověka, prsten se v dlani zahradníka rozpadil v jemný, šedý popel. Žádný kov, žádné stříbro, jen prach, který vítr okamžitě odnesl směrem k budoucím lázeňským budovám. Zahradník zůstal stát s otevřenou dlaní, zmatený a mrazivě chladný.
Vondráček však nezůstal mlčen. Celý zbytek života tvrdil, že v onom krátkém mračení času slyšel jména lidí, kteří v parku ještě nebyli, a viděl budovy, které se teprve postaví. Tvrdil, že prsten byl klíčem k bráně, která se otevřela jen jednou, protože v onom místě, kde se mísí léčivá voda s hlubokou zemí, čas neplyne v přímé čáře, ale kroutí se jako kořeny starých topolů.
Lidé si z něj smáli, když v pozdějších letech sedával u studánky a mluvil k prázdnému místu vedle sebe. Říkal, že ten šedý muž se vrátil, aby mu vyprávěl o době, kdy budou lidi jezdit do parku v elektrických vozech a kdy budou Císařské sály jen vzpomínkou v archivech.
Kdyby dnes někdo položil ucho k zemi v hloubce, kde kdysi tekly Kopeckovy prameny, možná by zaslechl ten samý tón loutny. Vondráček totiž před svou smrtí zanechal v jednom z deníků jedinou větu: že prsten nezmizel, ale jen se vrátil do hloubky, kde čeká na někoho, kdo dokáže slyšet ticho.
Kdo z nás dnes kráčí po láních Lochotína, cítí pod nohama jen starý park, ale v hloubce pod kořeny stále pulzuje tajemství, které odmítá být vyřešeno.