Příběh: Městský park v České Lípě
„Ustup, ty blázne, nebo tě nechám v té bahňové díře!“ zařval Mikuláš a pevně sevřel jíl pod nohama, zatímco se snažil udržet rovnováhu na svažitém břehu.
Jeho soupeř, mladý tesař jménem Ondřej, ho však neslyšel. Ondřej stál po kolena v husté, šedé hmotě bývalé cihelny, kde se vzduchem vlnil těžký, kovový pach vlhkého hlíny a hnijících listů. V rukou svíral podivný předmět, který vyhrabal z hloubi země – černý, hladký kámen, který se v šeru leskl jako zrcadlo, přestože ho obklopila špína.
Kolem nich se rozprostíraly divoké stráně a husté křoví, které v té době ještě netvořily žádné aleje. Byla to surová země, místo, kde se lidi srpnu srpem a lopatou hloubali v zemi, aby z ní vytáhli materiál na cihly pro budoucí domy. Ale Ondřej v tu chvíli nehledal stavební materiál. Hledal odpověď na šepot, který slyšel každou noc, když zavřel oči.
„Podívej se na něj, Mikuláš! Ten kámen nepatří do této země,“ vydechl Ondřej a zvedl nález vysoko.
Mikuláš přistoupil blíž, přestože mu vnitřní hlas radil utéct. Jakmile se však podíval na hladký povrch kamene, ztuhl. V reflexi neviděl svou vlastní tvář, ani oblohu nad nimi. Viděl stromy. Obrovské, vzpřehledné koruny stromů, které v té lístkové pusti ještě nerostly. Viděl čistou hladinu vody s ostrůvkem uprostřed a lidi, kteří se procházeli v drahých šatech, o jakých si v té době ani nesnili. Byl to obraz světa, který nedával smysl – město zahrad v místě, kde vládlo bláto a pot.
„Házej to zpět do díry, je to ďáblovo dílo!“ zakřičel Mikuláš a vyrazil vpřed, aby Ondřejovi kámen vytrhl.
Ondřej však ustoupil k samotnému okraji srázu. V ten moment se stalo něco, co ohlušilo oba muže. Ze země pod nimi se ozvalo hluboké, dunivé zakvákání, jako by se probudilo nějaké prastaré zvíře. Země se zachvěla a z hloubi cihelny vyrazila prudká proudnice čisté vody, která s neuvěřitelnou silou vymývala hlínu a vytvářela koryto tam, kde doposud byla jen hnilobná tma.
Voda byla ledová. Když zasáhla Ondřejovy nohy, muž vykřikl, ale ne bolestí. Vypadal, jako by ho zasáhla elektrická jiskra. Kámen v jeho rukou začal vyzařovat jemné, modravé světlo, které rozsvítilo okolní křoví a odhalilo cosi podivného. V místě, kde voda vyrazila, začaly v mžiku oka vyklíčet drobné, bílé květy, přestože byla půda znehodnocená průmyslovým hloubáním.
„Vidíš to? On nám ukazuje, co tu bude!“ křičel Ondřej s divokým pohledem v očích.
Mikuláš se pokusil chytit kamaráda za rameno, ale vteřině, kdy se jejich kůže dotkla, oba pocítili prudký mrazivý proud, který je od sebe odhodil. Ondřej zakopl o vyvrácený kořen a s tichým výkřikem skluzal hluboko do nové koryty vody. Kámen vyletěl z jeho ruky a s hlaským plesknutím zmizel v temné hloubce, kam se právě vlila prudká proudnice.
Když Mikuláš dopál do vody, aby Ondřeje zachránil, našel ho v bezvědomí, ale živého. Jenže kámen byl pryč. Zmizel v hlubinách, které se v příštích staletích staly základem pro rybníček a klidné cesty.
Ondřej se po několika dnech probudil, ale už nebyl stejný. Přestal mluvit o budoucích městech a zahradách. Jen někdy, když stál na okraji svažitého terénu, hleděl do hloubky s takovým výrazem, jako by stále slyšel ozvěnu toho, co viděl v reflexi.
Dnes lidé chodí po lavičkách a obdivují vzácné stromy a kameny z celých severních Čech, které tvoří Císařské kameny. Nevědí však, že hluboko pod jejich nohama, v místě, kde kdysi vládlo bláto cihelny, stále dřemá jeden jediný černý kámen, který kdysi ukázal tesaři Ondřejovi budoucnost tohoto místa. A kdo ví, zda se někdy znovu neobjeví, aby ukázal novému majiteli, co přijde až poté.