Příběh: kostel svatých Petra a Pavla v Kolešovicích

Bylo to na rozkouskovaném západním okenním střeše kostela svatých Petra a Pavla v Kolešovicích, kde se nečekaný ozvěn odrážel ve vzduchu. Martin Podebradský, obyvatel místní osady, seděl pod prudkým paprskem slunce, které projíždělo skrz špinavou víko z klenuté střechy. Jeho myšlenky byly zamotané, jako ten hedvábný provaz kolem svých pažních kloubů — jeho dluhy se zdály nemožné vyplácet a srdce mu zoufale hledalo smysl. Martin nikdy nebyl věřícím; bylo to více příležitostně — čistota kostela ho kdykoli dovedla ke klidu.

„Nikdo se nemusí dozvědět,“ šeptal si, stále slyše, jak se jeho rty třesou. Jeho myšlenky byly přerušeny — nesmyslným zvoněním hlasitého zvonu, který oznamoval hodinu, která v kostele nebyla postavena. Zvuk se rozplynul do hladké hudby, zníce jako píseň starých časů, nese slova, která si Martin nikdy nedovedl naučit.

Slova byla jemnější než krev ve vředu a mnohem tajemnější. Zdálo se mu, že zvon sám mu říká: „Nechť naděje je tvým průvodcem.“ Okolní světlo se zachvělo, jak by zářila nějakou tajnou mocí, promítalo žluté lesklé kruhy na vytuženou tvář Martinovu. Zadýchaný a zmatený si uvědomil, že se postavil na klidné jabloňovém listí, které šumělo pod nohama — jakoby ho místní příroda zvala k odpočinku.

„Jak je to možné?“ zašeptal, svého hlasu už neznaje. Zvuky kolem něj ustoupily a všude se objevilo ticho. V tom momentu si Martin uvědomil přítomnost staré ženy zasunuté v šedém rouše, která stála v půlmračí, její oči plné klidu.

„Chci toho více než jsi sám svou duší věděl,“ hlasem útrpné sladkosti řekla žena. Svoje slova promluvila tím způsobem, který si Martin pamatoval ze svých dětských modliteb — jednoduchý a pravdivý.

„Co je to, co musíš udělat?“ zvolal Martin hlasitěji, nyní s nesčetnými otázkami uvnitř sebe.

Žena se jen usmála — úsměv starobylého člověka známého i neznámému. „Pojď a najdi svůj cíl v tom, co si myslíš, že jsou pouhé náhody.“

Než se Martin dozvěděl více, tato tajemná tvorba se zmizela jako by byla mýtem — jak prach v časovém víru. Vracel se k sobě zvuk zvonu a paprsek slunečního světla, které se teď zdálo tak mírné.

Martin vzpamatoval ústa — jeho slova nyní zněly téměř pochybovače. „Byl to skutečný zvuk zvonu? Nebo mám ještě co najít?“ Řešení se zdálo nesmírně obtížné, ale v tom okamžiku cítil svou duši odlišnou — jako by ho nové slunce osvobodilo.

S jakousi neuvěřitelnou důvěrou se Martin zvedl a podle svého úmyslu začal chodit, jeho nohy se zdály všechny pružnější. Než odešel, přeletěl si srdce kostela — střecha i slunce ho zastírala tajemstvím.

Kdo ví, co by se dnes dozvědělo? Lidé jdou do tohoto kostela dodnes — a někteří přicházejí znovu s touhou po odpovědi, kterou nikdy neznají.