Příběh: Park Na Špici
Kapr sebou v temné vodě tak divoce mrštil, až paní Zdislava uklouzla v blátě a její dřevěný vědrák s chvějící se hladinou zapadl hluboko do rákosí.
Vzduch byl tehdy hustý a voněl po tlejícím listí a staré vodní řase, která se líně vinula kolem břehů tam, kde se dvě řeky stékaly v jeden mocný proud. Voda zde hltala okolní hlinitá pole a plížila se blíž k lidským obydlím, jako by chtěla celou krajinu pohltit a vrátit do doby, kdy tu vládnuly jen žáby a divoké ptactvo.
Mlynář Prokop stál na samém špici pevniny, kde se velká řeka potkávala s menší říčkou, a v ruce tiskl těžkou železnou obruč. Sledoval zčeřenou hladinu tůně, kterou místní lidé nazývali Čičák, a v obličeji mu cukal drobný sval.
„Už zase,“ zamumlal a jeho hluboký hlas se ztratil v šumění větví, které se skláněly nad podmáčenou půdou.
Před okamžikem vytáhli s pomocníkem z vody síť, v níž se neměla třepotat žádná obyčejná ryba. Byla to podivná hliněná schránka, utěsněná smolou a pobitá malými měděnými hřeby, které navzdory pobytu ve vlhku nenesly jedinou známku rzi. Na víku byl vyrytý otisk dlaně, jenže prsty na něm byly příliš dlouhé a končily ostrými rýhami, jako by dotyčný ani nebyl člověkem z masa a kostí.
Zdislava si otřela rýčem znečištěné ruky do zástěry a ustoupila o krok zpět. Oči jí těkaly od těžkého předmětu k lesknoucímu se proudu vody, který v té chvíli vydával zvláštní, hluboký zvuk, připomínající lidské oddechování.
„Tohle jsem do sítě nevhodil,“ pronesl mladý pacholek Vávra, jehož zuby drkotaly strachem, přestože odpolední slunce ještě hřálo do zad. „Nikdo v celém kraji takové nádoby nevyrábí. Hrnčíři z předměstí tvrdí, že hlinka pochází odněkud z hor, ale takovou barvu tu nikdo neviděl.“
Prokop nečekal na další slova. Klekl si do vlhké trávy, položil dlaň na studený povrch schránky a ucítil, jak pod hliněnou vrstvou tluče slabý, nepravidelný puls. Nebylo to tikání hodin ani bleskové údery srdce. Bylo to pomalé, líné chvění, které odpovídalo rytmu vln narážejících do břehu.
Když víčko opatrně nadzvedli, nevonělo to zatuchlinou ani hrobem. Z otevřeného ústí se vinul tenký pramének bílé páry, která okamžitě zhoustla v chladném vzduchu a vytvarovala se v obrys tiché, shrbené postavy. Postava neměla obličej, jen prázdný prostor, skrze který bylo vidět spadané listí a tmavou oblohu. Než kdokoli z přítomných stačil vykřiknout, pára se rozplynula směrem k soutoku, kde se v té chvíli hladina na vteřinu úplně zastavila a zrcadlila hvězdy, přestože byl teprve soumrak.
Druhého rána po schránce nezbyla na bahnitém břehu ani stopy. Síť zůstala prázdná, roztrhaná na cáry, jako by ji někdo rozřezal tisíci drobnými noži. Mlynář Prokop už nikdy neprohodil s nikým ani slovo a do konce svých dnů raději obcházel toto místo velkým obloukem, přestože jeho práce ležela jen o kus dál.
Mokřad u soutoku zůstává dodnes podivně tichý, stromy rostou v nepřirozených zákrutech a hladina Čičáku občas vydá zvuk, který nepatří žádnému žijícímu tvoru v kraji. Kdo projde starým parkem až na samý konec pevniny, ucítí v zátylku náhlý chlad a v tichu pod korunami stromů uslyší kroky, které kráčejí těsně za ním, ale když se otočí, spatří jen prázdnou cestu mizející v rákosí.