Příběh: Park Národního probuzení
Bohuslav z Podolí prudce odhodil těžkou lopatu, která s kovovým cinknutím dopadla do mokrého bahna na břehu Vltavy. Jeho dech se v chladném nočním vzduchu měnil v husté cáry páry a prsty mu zbělely, jak pevně svíral rukojeť svého nástroje. Mlha, která se táhla od řeky k vysokým zdi hradčan, byla tak hustá, že by ji člověk mohl krájet nožem. V tom tichu, které přerušovalo jen lenivé bublání vody o kamenné schody, se ozval zvuk. Nebyl to šplouchání ryby ani skřípění dřeva, ale rytmický, melodický dopad vody o kámen, který zněl jako tlukot srdce.
Bohuslav se postavil, aby si otřel pot z čela, a v tu chvíli uviděl záblesk. Nebyl to oheň, ale něčím mnohem bledším, něčím, co připomínalo odlesk měsíce na hladině, přestože nebe bylo zakryté těžkými mraky. Šel směrem k místu, kde se břeh prudce skládal do mírného svahu, tam, kde se dnes v budoucnu bude rozprostírat zelená plocha. Každý jeho krok v blátě byl těžký a neúprosný, ale jeho oči upřené byly na tu nepochopitelnou záři.
Uprostřed mlhy stál muž. Nebyl to obyvatel Prahy, ani žádný z místních dělníků. Jeho oděv nebyl z hrubého plátna ani z vlněného kabátce; vypadal spíše jako tkáný z samotné světelné stříbrné nitě, která se neustále vlnila, i když se vzduch ani nepohnul. Muž nešel, on tam prostě byl, jako by se z mlhy zhmotnil. A to, co dělal, vytrhlo Bohuslava z jeho svědomí.
Muž stál u prázdného místa v zemi, kde nebylo žádného pramene ani nádoby, a přesto z té země stoupal proud vody. Voda nezůstávala v bahně, ale stoupala vzhůru, proti všem zákonům světa, a tvořila v nebi vysoký, jasný sloupec tekutého krystalu. Tato vodní věž se kroutila kolem sebe, vytvářela složité tvary a světelné vzory, které připomínaly koruny nebo rozkvetlé květy, a pak se opět s tichým šplouchnutím vracela zpět do země.
Bohuslav chtěl vykřiknout, chtěl se zeptat, jak je to možné, ale hrdlo měl suché jako prach na cestách do nitry. Jen se nevědomky pohnul vpřed, jeho noha zakolísala na kluzkém kameni a on se téměř zřítil do vody. V tu vteřinu se muž otočil.
Jeho tvář nebyla tváří člověka, jakého Bohuslav znal. Byla hladká, nehybná, a oči mu nebyly černé ani hnědé, ale zářily stejným stříbrným světlem jako ta voda. Muž se na něj podíval a v Bohuslavově hlavě neznělo slovo, ale pocit – pocit něčeho, co musí přijít, co musí zaniknout, aby mohlo znovu vzrůstat.
„Některé věci musí zůstat skryté v čase, aby jejich krása mohla jednou probudit duše,“ pronesl muž, a jeho hlas nebyl zvukem, ale spíše vibrací, která se mu rozlila v kostech.
Bohuslav prudce mrknul, jako by se snažil vyženat sen z očí. V tu vteřinu se sloupec vody rozpadl v tisíc drobných kapek, které se v temnotě rozplynuly jako hvězdy. Postava v zářivém oděvu i samotná voda zmizely. Zůstala jen hustá mlha, pach mokré země a ticho, které bylo nyní mnohem těžší než dříve.
Muž byl pryč. Zůstalo jen prázdné, blátivé nábřeží a Bohuslavův tlukot srdce, který nechtěl ustoupit. Když se však podíval ke svým nohám, uviděl něco, co mu nedovolilo klidně spát. V blátě, přesně tam, kde stál onen neznámý poutník, ležel malý předmět. Byl to kousek kovu, těžký a studený jako led, s vyobrazením tváře, která měla na hlavě zvláštní, složitou korunu. Kov byl tak hladký, že na něm nebylo vidět ani jediná stopa po kladivu nebo pilníku, a přesto působil starobyle, jako by ho vytáhla samotná země.
Bohuslav se k tomu předmětu nenahýbal. Zůstal stát a hleděl do temnoty, kde se stále zdálo, že se vzduch chvěje neviditelnou silou. Do dnešních dnů nikdo z jeho rodiny ani z okolních lidí nevěděl, co tehdy na břehu Vltavy skutečně spatřil. To místo však stále v sobě nese tu neviditelnou jizvu po oné nepochopitelné události, jako by voda v něm stále věděla, že jednou bude mít svou vlastní, věčnou tvář.