Příběh: Kostel svatého Václava (Stochov)
Krev z rozříznuté dlaně mu stékala po zápěstí a kapala na studený kámen podhůřka. Mikuláš stál v hlubokém stínu gotických stěn, prsty křečovitě svírající rukojeť dýky. V uších mu stále znělo křik jeho bratra a zvuk drahých šperků, které právě v hněvu i chamtivosti z jeho krku strhl. Ticho, které následovalo, bylo hůřší než hněv. Bylo to ticho, které v něm začalo řevět.
Otočil se k mohutnému dubu, jehož koruna se v šeru zdála jako prsty obra sahající k nebi. Věděl, že tento strom zasadila kdysi kněžna Ludmila, aby zde oslavila příchod knížete Václava. Pro Mikuláše to však nebyl symbol svatosti, ale svědek jeho pádu. Opřel se o kmen a pocítil jeho hrubou, chladnou kůru. Vzduch voněl po vlhkém listí a starém dálkovém dýmu z blízkých vísisek. Každý nádech ho pálil v plicích, jako by samotný vzduch ve Stochově odmítal přijmout jeho přítomnost.
Vstoupil do kostela. Vnitřní prostor byl v té době ještě prostý, s ostrými hrany klenb, které směřovaly vzhůru, jako by chtěly vytrhnout hříšníka z hlíny a hodit ho před tvář boha. Mikuláš nehledal odpuštění. Hledal únik. Jeho boty rytmicky klapaly o dlažbu, zvuk se odráhal od stěn a vracel se k němu jako echo jeho vlastních kroků k propasti.
Zastavil se před obrazem svatého Václava. Světlo z úzkých oken dopadalo přesně na tvář knížete, jenž hleděl s nehybným klidem na člověka, který právě zničil svou rodinu. Mikuláš zasyčel, plivl na zem a zvedl ruku, aby obraz v hněvu zakryl. Vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly plátna, se stalo něco, co mu zastavilo srdce.
Z hloubi chóru se ozval zvuk. Nebylo to slovo, nebyl to zpěv, ale hluboký, vibrující tón, který mu rozvibroval kosty v hrudníku. Byla to frekvence tak čistá a mocná, že se zpráva o jeho hříchu v tu chvíli zdála být vyvržena z jeho mysli. V ten moment se z okna vpadl paprsek světla, který neprošel prachem v sále, ale zdál se být zhmotněným sloupem bílého ohně. Paprsek dopadl přímo na jeho krvavou dlaň.
Mikuláš ucouzl, v hrudníku mu bušilo. Chtěl utéct, ale nohy měl jako z olova. V tom oslnivém světle neviděl anýly ani démony, slyšel jen jeden jasný šepot, který mu nezněl v uších, ale přímo v duši: „Zasadil jsi sem semeno nenávisti, ale kořeny tohoto místa jsou hlubší než tvůj hněv.“
Když světlo zhaslo, v kostele znovu zavládlo mrazivé ticho. Mikuláš se podíval na svou ruku. Rana, která před chvílí hluboce krvácela, byla stále tam, ale krev už netekla. Místo rány tam byla jen tlustá vrstva bílého prachu, jako by ho někdo zasypal popelem z dávno vyhaslého ohně.
Vyběhl ven, zpět k dubu. Padl na kolena a začal hrabat hlínu, aby zakopal ukradené zlato, které ho v kapse pálilo jako žhavé uhlí. Ale když ruku znovu zaryl do země, pocítil pod prsty něco tvrdého. Nebyl to kámen. Bylo to dřevo, které se v hloubce půdy proplétalo s kořeny starého stromu v nepochopitelném řádu.
Vstal a podíval se na kostel. Stavba z kamene, která měla být jen úkrytem pro jeho zoufalství, teď vypadala jako strážce tajemství, kterému on nenáležel. Mikuláš tam nechal všechno zlato v zemi a odešel do mlhy, aniž by se jednou jedinou krátkou chvílí ohlédl.
Kdo dnes prochází kolem stochovského dubu a hledí na zdi starého chrámu, možná pocítí v dlaních zvláštní mravenčení, jako by země pod nimi stále střežila něco, co bylo zvoleně vrženo do zapomnění.