Příběh: park Edmunda Teyrovského
Bylo to v horkém červencovském odpoledním slunci roku 1926, kdy mladý architekt František Toman zjistil něco netušeného na území stále probouzejícího se parku Edmunda Teyrovského. Při procházce skrze houževnatou vegetaci slyšel neobvyklý zvuk, jako by kdo klepal podle předpisů staročeské hudby na skrytý dvojstrunný nástroj. František se zastavil a poslouchal — voda ze statného rybníka tichounce šlehala po kamení, ale tenhle zvuk byl něčím jiným.
„Kdo tam je?“ oslovil Františkův hlas lehkou otázkou do nevysloveného ticha. Zde a odsud všechny odpovědi byly vzaty větrem, který se plížil mezi vrby a lindemy. Neodpověď ale našla formu — lehké kroky přiblížilyho se k němu, zastavily se pod stinnou houpačkou uvedením dřevěného sloupce s balustrádou. Z mračna listů vynikla postava staršího muže v bílé košili, který nesl kovbojské boty a širokou čepici zahalenou úzkým tmavým límcem.
„Pane Toman,” ozvala se uvolněná hlasitost muže. Jeho oči, plné neuvěřitelné hloubky, se upíraly na mladíka s přívětivou vážností. „Nemám co říct — vím jen, že někdo chce, abych tady byl.“
František si všiml nevysloveného napjatí ve svém hlasu a sklonil hlavu. Vůně čerstvého křoví se miřila s úsměvným zápachem drevnatých konstrukcí, což vytvářelo atmosféru jako by ještě neslyšené melodie probouzely tyto místní zvuky. „Jsem tu, abych se podíval na váš projekt,” dodal František s pokorou.
Muž u houpačky se pohledem smál a odklonil hlavu. „Zajímá vás, kdo jsem?“ řekl tichým zvukem plným několika generací připomínkového dědictví. František si všiml, že jeho rty se mírně pohybovaly, i když slova nepronášel.
„Nemyslím si,“ odpověděl Toman zdrženlivě, „že je to důležité.“
Starší muž posunul hlavu s lhostejnou úsměvností. Jeho oči se znovu zamotaly v tajemství světla mezi vrby a klenbami. „Mám rád návštěvu člověka, který může vidět více než ten zjevný svět.“
„Opravdu?“ znepokojeně otázal se František.
Muž odhalil úsměv, který byl víceméně příbuzný s tichou radostí. „Máte talent pro neviditelné.“ A když uvažoval o této myšlence, František si všiml, že půda kolem nich se mírně chvěla.
Poté, co to bylo řečeno, starší muž se nechal klidně usadit do houpačky a poklepal na její dřevěné sloupce. Následovalo jemné tryskání zvuku — jakoby náhodný akord na dvojstrunku, který se rozptýlil v vzduchu.
„Pozdravte můj přítel Jindřicha,” řekl muž hlasem plným tajemství a zaslechl se, jako by ho nikdo neposlouchal. „Řeknete mu, že tohle místo je v pořádku.“
František chtěl odpovědět — ptát se na něco konkrétního — ale starší muž zmizel mezi stromy s neviditelnou pohybem, který byl stejně divoký jako záhadný.
Pozůstal František zasazený do tohoto místa a momentu — ticho se vrátilo ke svému přirozenému stavu. Bylo to jako by stíny starých duchů pluly podél obrovských sloupků, pozdravujícího všechny přítomné.
Když si František na konci dne vzpomněl na setkání s tímto starším mužem, jeho hlava byla plná otázek a pocitů — co to vlastně znamenalo. Co viděl ten muž v budoucnosti parku? Kdo byl Jindřich a proč se musel tady být?
Tajemství zůstalo nevyjasněné, jako starobylý přísloví hledící skrze stínované listy. A tak se František vydal domů do Prahy, ale s tímto místem bylo spojeno něco — duchovní poselství nebo záhadný osud — což ho přitahovalo opakovaně.
Dnes stojí park Edmunda Teyrovského, jehož historie je jak mnohohlavý slon v kouzelném lesu — plný sekretů. Co se tehdy stalo s tím starším mužem a Jindřichem? Neboť i když jsme možná nikdy nedojdeme ke skutečné odpovědi, park stojí tu — jako pevný svědek, kterému se přiznal do záhadného ticha. A čeká — na to, aby někdo jiný vydal stejnou cestu a objevil nové kapitoly ve starých knihách, které nikdy nebyly dokončeny.