Příběh: mostek u městských lázní v Hradci Králové
Bylo to ve středu odpoledne, kdy se Aneta potýkala s houpavým tancem červených listů nad Piletickým potokem. Slunce svítilo zlatistými paprsky přes mostek u městských lázní a její stín se táhl dlouze podle betonového povrchu, kde byly vyryty nádherné motivy secesní architektury. Na jejím rameni viselo modré plátěné šál a zápach růží se mísil s chladným vzduchem podzimního dne.
Zastavila si uprostřed mostu, když její oko padlo na přicházející postavu. Mladý muž v černém kočárkovém obleku a široké kabátce se blížil po nábřeží. Jeho pohled byl přitažlivě nejistý, jako tancující paprsky mezi listy, když se jeho postava pomalu objevila z úbočí.
"Martin," vydechl Aneta, její hlas se promísil s kroužením větru. Jakmile si uvědomila, jak dlouho už na něj čekala, zdvihla ruku a ukazovala vpřed. Jeho obličej zářil přivítavým usmívkem, ale oči byly hluboké a plné tisíciletí nevyřešených dilemat.
"Aneta," odpověděl s hlasitou úzkostí, která se promísila do melodického tónu jejich názvů. Jeho prsty si škrábaly podle klobouku jako by vybíraly slova z větru. Nechtěným gestem přitiskl kapesník ke rtům, než se naklonil blíže.
Překročili ticho mostu, jejich nohy na chvíli spolu uchytila betonové stupně. Štípky paprsků padaly jako stínivý tanec na zemi a vytvořily vzor pod jejich nohama. Martin ji přitiskl k secesní pilíři, jeho pohled zamlžený nebo byly to jen slzy čekající už dlouho.
"Už dávno si pravím, že tady musím s tebou mluvit," zašeptal Martin. Jeho hlas se promísil s vzdáleným bubnováním potoka a Aneta podobně zahřívala své slova.
"Je to tak jednoduché, že když bych ti mohla říct jak to cítím, pak bych mohl přestat s tím vším," odpovídala Aneta. V jejím hlasu se rozplývala naděje a zoufalství jako ten listí nad nimi.
Po chvilce zamlčení se Martin naklonil ještě více, otevřel ruce a jeho pohled se usmířil. "Ale víš, Aneto," zašeptal, když se dva světla na jejich tvářích prolínala. Jeho obličej byl zářivý, ale v očích stále visela otázka, kterou nikdo nebyl schopen položit.
Aneta si při této myšlence podobně křečovitě uzavřela rty. Zdálo se, že každý jejich dýchání zatímco stáli tam, jako by na tomto mostě svázalo jejich osudy i ono okamžité nepoznatelné.
Potom Martin náhle zvedl hlavu a pohledem napřáhl celý most. Jeho oči se rozšířily, když si uvědomil všechny možnosti a nejistoty jejich cesty před sebou. Povzdechl si níže a Aneta mu zahleděla.
"Ano, víš co," začala znovu poté, co jeho dýchání náhle ustalilo. "Můžeme to udělat."
Martin se odvrátil kýmždychvíliji do místního šumu a vzdálených hřmotů z mostkem dál, jen aby nakonec znovu Anetinou rukou natahl. Tento gesto bylo součástí jejich rozhodnutí, které se tiše usazovalo mezi nejasnými paprsky a pod betonovým mostem záhadnějším každým okamžikem.
"Neboť," prohodil Martin, jeho rty se dotkly jejího ucha, "most tu stojí stále. Ale ti dva se tu už nikdy nepotkali." Jeho slova zůstala přichycená v podzimním vzduchu jako poslední tanec červených listů nad Piletickým potokem.