Příběh: Dlouhá 120 (Terezín)
„Tady to končí, Matyáši, už žádný další kroky!“ Křik kapitána von Ziedlera rozsekl ticho chodby jako bič, zatímco jeho těžké boty duněly o kamennou dlažbu.
Matyáš však nezastavil. Prsty měl zmasivě zkrzlelé chladem, který sálal z hlubokých stínů, a v dlani křečovitě svíral mosazný klíč. Vzduch kolem něj chutnal po starém prachu a vlhkém vápenci, s příchutkou něčeho kovového, co připomínalo krev. Zastavil se až před těžkými dveřmi, nad kterými se v kameni vy carvedila hrozivá tvář s vyvrácenými očima. Ten maskaron se na něj díval s hlubokým opovržením, jako by věděl, že Matyáš přichází na místo, které už dávno nepatří živým.
„Kde jsi to našel? Kde je tvůj bratr?“ Ziedler zastavil těsně za ním. Jeho dech byl horký a prudký, v rozporu s mrazivým vzduchem síně.
Matyáš se neotočil. Díval se na vykrajované parapety oken v prvním patře, které v šeru vypadaly jako kostěné prsty sahající do vnitřka domu. Věděl, že jeho bratr, mladý malíř, který měl tyto zdi zdobit štukem, nezmizel jen tak. Neexistuje způsob, jak člověk prostě vypaří z uzavřeného hradu, zatímco v každém rohu stojí stráž.
„On je tam,“ zašeptal Matyáš a hlas se mu zlomil. „Slyším ho. Šeptá moje jméno z druhé strany dveří.“
Kapitán zasmál se, ale byl to suchý, nervózní zvuk. „V tom pokoji nikdo nebyl deset let. Je prázdný, Matyáši. Prázdný a zamčený.“
Matyáš zasunul klíč do zámku. Kov o kov skřípnutím, které znělo jako bolestný stén. Když dveře s těžkým mlasknutím povolily, do síně vnikl proud vzduchu, který zhasl jedinou svíčku v rukou kapitána. V absolutní tmě se ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale rytmické škrábání nehtů o dřevo. Pomalé, vytrvalé, přicházející z rohu místnosti, kde se klenáky stropu ztrácely v černé hloubce.
„Karel?“ vydechl Matyáš a udělal krok vpřed.
Ziedler ho prudce chytil za rameno a strhl ho zpět. „Podívej se na podlahu, hlupáku!“
Matyáš sklonil zrak. V slabém světle, které pronikalo vysokými okny, viděl na čistém povrchu podlahy stopy. Nebyly to však stopy bot. Byly to vlhké, špinavé otisky bosých nohou, které vedly z prostoru místnosti přímo k nim. Ale stopy nezačínaly u dveří. Začínaly uprostřed prázdného prostoru a končily těsně u Matyášových vlastních špiček.
V tu chvíli ucítil na své šíji ledový dotek. Nebyl to vítr. Bylo to něco, co mělo prsty dlouhé a nehmotné, a co mu do ucha s neuvěřitelnou něžností vydechlo jméno, které už žádný smrtelník nesměl vyslovit.
Matyáš ztuhl. Ziedler ho s hrubou silou vytáhl z místnosti a s práskem dveře zavřel. Klíč v zámku se s hlasitým cvaknutím otočil sám od sebe, ačkoli ho nikdo nedotkl.
Když se o týden později Matyáš vrátil k hradu, stál jen tak před portálem a díval se nahoru na ten kamenný obličej maskaronu. Zdálo se mu, že tvář už není tak hrozivá, ale spíše smutná. Vzal do ruky kousek křídy a na práh napsal jediné slovo, které mu bratr šeptal v té tmě.
Dnes už nikdo neví, co tam stálo, ale kdokoli projde pod těmi klenáky v prvním patře, ucítí náhlý mrazivý tah vzduchu, i když jsou všechna okna pevně zavřená.
Některé dveře v tomto domě zůstávají zavřené ne proto, aby nikdo nevstoupil, ale aby nikdo nevyšel.