Příběh: Bývalý drážní domek holešovických Jatek
„Tady to končí, Mikuláši, víc z tebe nevyvydím!“ zasyčel starýmečář Hynek a prudce přitlačil hmonu železného meče k hrdlu mladého muže. Stáli v blátivém nízkýlů, kde se vlhkost z řeky mísila s těžkým pachem hnijícího masa a kůže. Vzduch byl hustý, lepkavý a chutnal jako kov. Kolem nich se v mlze rýsovaly obrysy budov, které v té době ještě nebyly dokončeny, jen jejich základní kostry z kamene a dřeva stály jako němé svědky v šeru.
Mikuláš se nepohnul. Jeho oči, vyšířené hrůzou i fascinací, nebyly upřeny na ostří zbraně, ale na malý, kamenný domek, který v té chvíli vypadal jako cizí prvek v tomto chaosu. Byl to stavba s podivnými úhly, která se zdála pohlcovat světlo okolních pochodní. V rukou svíral pergamen s nákresy, které nikdo z ostatních v Praze nerozuměl. Byly to čáry, které nevedly k obyčejnému bydlení, ale k něčemu, co připomínalo mapy hvězd nebo zapomenuté rituály starých Římanů.
„Pusť mě, Hynku, ty nevidíš, co se tam děje?“ vydechl Mikuláš a ukázal prstem směrem k domu.
Hynek se zlomil a pohlédl za něj. V okně domku, kde by podle všeho neměl být nikdo, stál muž. Nebyl to obyčejný řemeslník ani strážce. Měl na sobě plášť z těžké tkaniny, která v šeru přebleskovala modře, a v rukou držel sochu z bílého mramoru. Byla to postava, která vypadala jako člověk, ale měla rysy božstva z dávných legend, s výrazem, který byl zároveň milosrdný i děsivý. Postava v okně nepromluvila, jen pomalu zvedla ruku a ukázala směrem k severu, k místu, kde měly jednou vzniknout zahrady potěšení a hříchu, o kterých se v městských archivech jen šeptalo.
„Kdo to je?“ vyhrkl Hynek a uvolnil stisk. Meč sklouzl po kůži a dopadl do bláta s těžkým plesknutím.
Mikuláš nečekal. Vytrhl se a rozběhl k domku, jeho boty tloukly do mokré země. Když však dorazil k prázu, dveře se s tichým skřípěním otevřely. Uvnitř nebyl žádný nábytek, žádný oheň v krbu, jen absolutní ticho a chlad, který mrazil až do morku kostí. V prostoru stál pouze ten mramorový obraz, který před chvílí viděli v okně. Byl studený jako led a z jeho povrchu sálala zvláštní síla, která táhla člověka hlouběji do wnętri stavby.
Mikuláš položil ruku na mramor a v ten moment se stalo něco, co Hynek, který právě vběhl dovnitř, nedokázal popsat. V místnosti se rozlehlo zvuky tisíce hlasů, které mluvily jazykem, který už tisíc let nikdo neslyšel. Nebyly to slova, ale obrazy: viděli budovy, které ještě nebyly postaveny, železné vozy jedoucí po kolejích a lidi v podivných oděvů, kteří budou procházet právě tímto místem za stovky let.
Pak se ozvalo krátké, ostré cvaknutí. Dveře se za nimi rozrazily s takovou silou, že se otřesly stěny. Když se jim podařilo dveře znovu otevřít, v domě nebyl nikdo. Nebyl tam mramorový obraz, nebyl tam muž v modrém plášti. Zůstalo jen prázdné místnosti a na podlaze jeden jediný předmět: malý, precizně vyřezaný kamínek ve tvaru oka, který stále vyzařoval slabé, modré světlo.
Hynek i Mikuláš opustili to místo v poplachu, ale Mikuláš už nikdy nebyl stejný. Do konce svých dnů se vracel k branám Holešovic, hledal v archivech jména stavitelů, kteří by mohli znát tajemství těch podivných úhlů a skrytých plánů. Hledal muže, který navrhoval budovy ne pro lidi své doby, ale pro někoho jiného, pro někoho z budoucna nebo z jiného světa.
Nikdo z nich nikdy nezjistil, kam ten muž v modrém plášti zmizel a kým byla ta mramorová postava, která v nich zanechala hlubokou stopu. Jenom ten malý kamínek v Mikulášově dlani zůstal hřát, jako by čekal na okamžik, kdy se kousek té zapomenuté architektury znovu probudí.
Kdo dnes prochází kolem tohoto domku, možná pocítí ten stejný mrazivý chlad v zátylku, který cítili oni dva, a uvědomí si, že některé dveře zůstávají otevřené i poté, co je čas dávno zamkl.