Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Lochotín

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Lochotín
Smyšlený příběh

Příběh: Lochotín

Příběh: Lochotín
❧

„Kde jsi to schoval, ty blázne! Kde je ten svitek!“

Hradovník Mikuláš přitlačil hrdlo mladého muže proti vlhkému kameni hradby. Prsty mu křečovitě svíraly hrubou látku košile, zatímco z úst mu unikl krátký, chraplý zvuk. Pod nimi se rozprostíral hustý les a sálavé louky, které dnes tvoří park v Lochotíně, ale tehdy, v temném středověku, byla tato země místem, kde se stíny hýbaly i bez větru.

Jan, mladý písař s třesoucíma se rukama, se jen zvracel v křečích smíchu, ačkoliv mu nedostatečně vzduchu svíral hrdlo. V očích měl divný plamen, který Mikuláš neznal. Jan nebyl bojovník, byl to člověk knih a ticha, ale v ten moment vypadal jako ten, kdo právě odemkl dveře do jiného světa.

„Hledej ho v kořenech starých dubů,“ vydechl Jan s úsměvem, který mrazil víc než podzimní ranní mlha. „Tam, kde země pije krev z hlubin a kde se voda z potoka ohýbá jako zírovaný hřbet draka.“

Mikuláš ho prudce odrazil od zdi. Vzduchem se nesla těžká vůně hnijících listů a vlhkého mechu, která se mísila s pachem starého železa z brnění. Jan se pomalu zvedl, otřel si špínu z tváře a pohlédl směrem k severu, tam, kde se terén klesal do údolí.

Světek, o který šlo, nebyl obyčejným listem pergamentu. Povíralo se, že obsahuje mapu k místu, které neexistuje v žádném zemském rejstříku, k prázdnému prostoru mezi světy, který se nachází právě zde, na tomto vyvýšeném kusu země nad Plzněmi. Jan tvrdil, že v tomto místě je tkáň reality tenká jako pavučina.

Mikuláš ho doprovázel dozadu, do nejtemnějších částí lesa, kde stromy rostly v nepřirozených kroužcích. Šli v tichu, jen s praskáním větví pod nohama. Najednou se Jan zastavil. Stál před obrovským dubem, jehož kořeny se zvedaly nad povrch jako prsty obří ruky, která se snaží vytáhnout něco z hloubky země.

„Tady to je,“ zašeptal Jan. „Ale pozor, Mikuláši. Ten, kdo jednou uvidí, co je pod kořeny, už nikdy neuvidí svět takový, jaký ho znali ostatní.“

Jan se sklonil a z hluboké rýhy v zemi vytáhl malý, černý tubus. V momentě, kdy ho dotkl, ozvalo se tiché, kovové cinknutí, jako by někdo v dálce zavřel masivní bránu. Vzduch kolem nich ztuhl. Ptáci náhle utichli a v lese nastalo ticho tak absolutní, až v uších začalo hučet.

Mikuláš natáhl ruku, aby tubus uchopil, ale Jan ho prudce odrazil. Písař otevřel svitek, přečetl si jediné slovo a pak, s výrazem naprostého klidu, tubus vložil zpět do země a nohama ho přikopal hluboko do bláta.

„Co jsi to udělal! Ty idiote, ty jsi to zničil!“ zařval Mikuláš a vrhl se na něj.

Jan se však už nehýbal. Stál nehybně, oči široce otevřené, hledící do prázdna. Jeho tvář byla zbavená jakékoli emoce, jako by z něj někdo v jediný okamžik vysál celou duši. Mikuláš ho popadl za ramena a začal ho třást, ale Jan byl studený. Ne byl to chlad mrtvého těla, byl to mrazivý chlad z místa, kde není slunce ani teplo.

Písař byl stále naživu, dýchal, jeho srdce tlouklo, ale jeho mysl byla pryč. Jan už neviděl Mikuláše, neviděl stromy ani hrad nad nimi. Viděl něco jiného.

Mikuláš se vrátil k onomu místu pod dubem. Hrabil v blátě šíleně, až mu pod nehty zůstala černá země a krev. Ale tubus byl pryč. Jako by se země otevřela a pohltila ho vteřinu poté, co Jan dopřál svátku doteku půdy.

Hradovník strávil zbytek svého života v bláznění, přičemž neustále opakoval, že pod liny larelovaného parku v Lochotíně spí pravda, která není určena pro lidi. Jan zůstal v hradním vězení jako prázdná skořápka, člověk bez jména a vzpomínek, který jen mlčky hleděl k severu.

Kdo dnes prochází tichými stezkami Lochotínského parku, možná pocítí náhlý dopad chladu v zátylku, i když je horký srpen. Je to jen vítr, nebo snad ozvěna slova, které Jan přečetl a které stále vibruje v kořenech starých stromů?

✦
Příběh se váže k památce Lochotín Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)