Příběh: Kostel svatého Jiří (Nymburk)
Mikuláš vší silou svíral v dlani kožený měšec, jako by se pokoušel v něm udušit i vlastní svědomí. Každý krok po hrubém, neopracovaném kameni, který tvořil podlahu nově stavěného kostela svatého Jiří, mu připadal jako údery kladiva do lebky. Prach z čerstvého vápna a piliny z modřínových trámů mu dráždily hrdlo a dýchalo se mu těžce, jako by samotný vzduch v této nové, široké lodi byl nasycen jeho vlastní vinou.
Stěny stoupaly k nebi v nové, čisté geometrii, která však Mikulášovi připadala cizí a hrozivá. Starý, zničený gotický srub byl pryč, nahrazen tento nový, světlý prostor, který však pro něj nebyl místem klidu, ale soudcem. V měšci pod jeho prsty neustále clkovalo stříbro – peníze, které měly sloužit k ozdobě nového oltáře, peníze, které teď držel on, místo aby je viděl v rukou mistra stavitele.
Zastavil se uprostřed lodi. Stíny se podél nových pilířů natahovaly jako dlouhé, černá prsty. Vůně vlhkého kamene a čerstvě těsaného dřeva byla tak silná, až se mu točíla hlava. Chtěl utéct, vyběhnout ven z Nymburka, zmizet v lesích u Drahelic, ale nohy mu neposlušovaly. Zůstal stát v tichu, které bylo tak hluboké, až slyšel vlastní krev pulzující v uších.
Pak se to stalo.
Nebyl to žádný hlas, který by mohl člověk v jeho stavu rozlišit od šílenství. Byl to spíše zvuk, jako když se v hloubi země pohne masivní skála, nebo když se ozve tón nejčistšího zvonu, který však nikdo neuděl. Vibrace se rozlhala prostorem, protnula jeho tělo a rozvibrovala mu kosti. V tu chvíli se z vysokého okna, které ještě nemělo sklo, jen volný rám, vrhl jediný, ostrý paprsek odpoledního slunce.
Světlo neprosvítlo jen prachem, kterému se v něm zaleskly tisíce drobů, ale zdálo se, že prořízlo samotnou temnotu Mikulášovy duše. Paprsek dopadl přímo na jeho dlaně, na ten hnusný, těžký měšec. V tu vteřinu Mikuláš pocítil takovou zástavu času, že zapomněl i na svůj strach. Světlo nebylo jen jasné; bylo horké a neuvěřitelně čisté, jako by samo v sobě neslo váhu všeho dobra na světě.
Měšec mu náhle začal pálit v ruce, jako by v něm místo stříbra vzníval žhavý uhlík. Mikuláš vykřikl, ale zvuk se v prostoru kostela neozval, jen se v něm utopil. Vyhodil měšec ze sebe s takovou silou, že se s kovovým cinknutím odrazil od kamenné desky, která již byla připravena pro budoucí oltář.
Padl na kolena. Prach mu vnikal pod látku oděvu, chlad kamene ho prostudoval, ale on nemohl ani pohnout. Světlo stále svítilo na místo, kde ležel ukradený poklad, a zdálo se, že se z toho místa šíří zvláštní, neviditelná přítomnost. Nebyl to strach, ale pocit, že je sledován něčím, co nemá oči, ale přesto vidí všechno až do hloubky srdce.
Když se po chvíli slunce sklonilo za obzor a světlo zmizelo, zůstalo v kostele jen temno a ticho. Mikuláš se zvedl, třesoucí se a zmatený. Měšec tam stále ležel, neporušený, ale jeho ruce byly čisté, jako by se prach a špína z celého dne rozpustily v ničivém jasu.
Vyskočil ven, do chladného večerního vzduchu Nymburka, a běžel, dokud mu ne došel dech. Nikdy se už nevrátil k práci na stavbě. Nikdy se už nestavěl jako řemeslník.
Lidé v městě si možná myslí, že byl jen zběsilý muž, který se bál božího domu. Ale když se dnes někdo postaví v tom samém místě, kde kdysi stával, kde světlo dopadá přes okna na podlahu, pocítí pod nohama zvláštní chvění, jako by se v kameni stále držela ta jediná, neviditelná chvíle, kdy se nebe dotklo země.