Příběh: Arnoštova 97
„Stůjte, vy jste to neviděl, že ne!“ vykřikl pan Bedřich Vondráček a prudce popadl svého doprovoditele za rukáv kabátu, až mu látka v rameni nebezpečně zapraskala.
Vzduchem se vznášel těžký pach vlněného pláště smíšaný s vůní čerstvě sypaného tabáku a vlhkého tmelu. Bedřich stál v nejvyšším patře domu v ulici Arnoštova, kde se stěny zdobily velkolepými malbami. Nad nimi se tyčily postavy Obchodu a Průmyslu, jejichž namalované oči zdánlivě sledovaly každý pohyb v místnosti. Světlo z vysokých oken dopadalo pod šikmým úhlem a rozdělovalo prostor na ostré bílé pruhy a hluboké stíny.
Muž vedle něj jen zmateně zamrkal. Bedřich však neuhýbal pohledem od jednoho konkrétního místa na fresce. Tam, kde by měla být ruka postavy ztělesňující obchod, se v barvách Ládi Nováka něco hýbalo. Nebyl to hmyz, ani hra světla. Byl to stín, který se plynule přesouval po omítce, přestože v místnosti nestál nikdo, kdo by mohl takový stín vrhat.
„Podívejte se na ty prsty,“ zašeptal Bedřich a jeho hlas se lehce třásl. „Před minutou ukazovaly na váhy. Teď ukazují na dveře. Jako by nás chtěly někam poslat.“
Bedřich Vondráček nebyl mužem náchylným k bláznění. Byl to precizní účetní, který v životě věřil pouze číslům a inkasovaným fakturám. Přesto v tu chvíli pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad, i když v místnosti bylo díky kamnům příjemné teplo. Znovu se podíval na malbu. Stín byl pryč, ale místo něj se na stěně objevila malá, vlhká skvrna, která připomínala lidskou dlaň.
V ten moment se z chodby ozval zvuk, který do tohoto domu nepatřil. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo táhne těžký řetěz po mramorové podlaze. Zvuk se přibližoval k nim, pomalu a vytrvalě. Bedřich ztuhl. Podíval se na své přátele, ale ti jen zmateně rozhlíželi. Nikdo jiný ten zvuk neslyšel.
„Kdo tam je?“ vykřikl Bedřich a udělal krok směrem k vyjściu.
Kovový zvuk utichl přesně ve chvíli, kdy Bedřich přešel hranici mezi malovanou stěnou a prázdnou plochou chodby. Vzduch kolem něj náhle zhoustnul a začal vonět starým pergamenem a mořskou solí, přestože Roudnice ležela hluboko vnitrozemí. Bedřich se otočil zpět k freskám. Postavy Obchodu a Průmyslu vypadaly nyní jinak. Jejich tváře, dříve lhostejné a vznešené, nyní nesly výraz hlubokého, téměř lidského smutku.
V koutě místnosti, tam, kde se stahovaly stíny k podlaze, Bedřich spatřil drobný předmět. Byla to stříbrná spona do vlasů, zdobená malým modrým kamenem. Zvedl ji a v momentě, kdy se kov dotkl jeho kůže, zaslechl v uších jasný, ženský šepot, který vyslovil jediné jméno, které Bedřich znal jen z dopisů své dávno zesnulé tety.
Šepot byl tak intenzivní, že Bedřich na okamžik ztratil rovnováhu. Když znovu vzhlédl k malbám, jedna z postav měla na ruce prsten, který přesně odpovídal sponě v jeho dlani. Jenže malba byla suchá a hotová již dlouho. Prsten tam nemohl být.
Bedřich Vondráček v ten večer opustil dům v Arnoštově s pocitem, že z něj něco zmizelo a něco jiného do něj vniklo. Sponu schoval do kapsy a už nikdy o tom incidentu nemluvil. Jenže každý večer, když zavřel oči, slyšel ten kovový zvuk řetězů a viděl ty smutné oči z fresek, které ho vybízely, aby se vrátil a dokončil to, co bylo zapomenuto.
Kdo z nás dnes stojí pod těmi malbami a cítí, jak se v tichu domu stále hýbe stín, který hledá svou ztracenou sponu?