Příběh: Na baště sv. Jiří
„Kde jsi to schoval, Matyáši? Kde je ten list?!“
Hlas kapitána von Ziedler rozsekl ticho noci jakotěžký meč. Matyáš se přitiskl zády k chladnému kameni Mariánských hradeb. Cítil, jak mu vlhkost ze zdi proniká skrze jemnou látku košile až k kůži. Vzduch kolem něj chutnal po prachu, starém vápence a blízkém dešti, který se snesl nad Prahu jako šedý plášť. V rukou svíral kousek pergamentu, který v šeru bašty svatého Jiří vypadal jako kousek vyždírané kůže.
Von Ziedler udělal krok vpřed. Boty z tvrdé kůže rytmicky klapaly o dlažbu, zvuk se odrážel od vysokých barokních zdí a vytvářel zvrhující ozvěnu. Matyáš věděl, že únik je nemožný. Písecká brána byla zavřená a za ním byla jen propast a hluboký prostor hradeb, který v tuto hodinu připomínal otevřenou hrobku.
„Vím, že jsi ho našel v archivech,“ syčel kapitán a jeho stín se v záři jediné pochodeň převaloval po zdi jako obří, deformovaný hmyz. „Ten papír nepatří smrtelníkům. Patří do ohně. Nebo do mých rukou.“
Matyáš se nepohyboval. Sledoval, jak z koutů bašty stoupá bílá mlha, která začala obklopovat oboje muže. Nebyl to obyčejný opar. Mlha byla hustá, lepivá a nesla s sebou pach něčeho, co dávno uhnilo, přestože kolem nebyl žádný hrob. Matyáš pohlédl na text v dlani. Písmo bylo rozmazané, jakoby ho někdo psal krví, která stále tekla. Nečetl slova, ale cítil jejich váhu. Byla to zmlvva, která neuvázala lidi, ale místa.
„Nikdy ho nedostaneš,“ vydechl Matyáš. Hlas mu ztímal.
Von Ziedler se rozesmál, byl to krátký, suchý zvuk, připomínající praskání dřeva v krbu. Vytasil šavli. Ocel v šeru błysklou prudce a studeně. Matyáš nečekal. Ne skočil dolů, ne utekl, ale udělal něco, co v oné chvíli nedávalo smysl. Přiložil pergament k hrubému kameni bašty a prsty ho do spáry mezi kvádry silou zatlačil.
Kapitán s jekotem vyrazil vpřed. Šavle zasáhla vzduch jen pár centimetrů od Matyášova hrdla, ale síla nárazu ho srazila na zem. Matyáš cítil, jak mu pod koleny praská drobný štěrk. Von Ziedler ho popadl za límec a přitlačil ho tváří k chladnému povrchu zdi.
„Kde je? Kde jsi ho schoval?!“
Matyáš jen mlčel. Cítil pod tváří jemné chvění kamene. Nebyla to vibrace města, ale rytmus. Jako by ze zdi vycházel tlukot srdce, pomalý a hluboký, který zněl z hloubky mnoha metrů pod zemí. V tu chvíli se stalo něco zvlástrangeho. Mlha, která je obklopila, se náhle stáhla. Sklouzla po stěnách bašty jako olej a v jediný okamžik zmizela.
Když von Ziedler uvolnil sevření a Matyáš se mohl nadechnout, kapitán ztuhl. Díval se na místo, kde předtím stál Matyáš, ale jeho oči neviděly člověka. Viděly prázdnotu. Matyáš byl stále tam, cítil dotyk kapitánovy ruky na svém límci, slyšel jeho dýchání, ale z pohledu von Ziedlera byl Matyáš pryč. Jako by ho ze světa vymazal jeden jediný pohyb.
Kapitán začal zběsile rýpat prsty do spár kamene, hledal pergament, hledal jakékoli vysvětlení. Ale zeď byla hladká. Žádný papír tam nebyl, jen chladný, němý kámen barokního opevnění. Von Ziedler v tu chvíli vykřikl, ale zvuk jeho hlasu se nešířil dál. Zůstal uvězněn v tichu, které bylo těžší než samotné hradby.
Dnes už z bašty svatého Jiří nezbyly žádné hrozivé zdi. Zůstala jen ulice, luxusní vily a klidné stromy parku. Lidé sem chodí procházet, nevícei, že pod jejich kroky, v samotném tvaru cesty, zůstala stopa po něčem, co nikdy nemělo být nalezeno. Občas, když je večer ticho a mlha stoupá od hradu níž, někdo v ulici pocítí náhlý mraz v zádech a pocit, že ho někdo pozoruje z místa, kde už dávno není žádná zeď.
Kdo jednou pocítí ten chlad, už nikdy nenajde cestu domů úplně v klidu.