Příběh: kostel Nejsvětější Trojice (Horní Dunajovice)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Matyáš, mladý truhlář z Horních Dunajovic, slyšel neobvyklé sténání vzdáleného víru. Zvuk se jako bzučení vln přenášel po ulicích, vedl ho k kostelu Nejsvětější Trojici. S hlavou zakrytou tmavým pláštěm a srdcem zatíženým lítostí pro chyby minulosti začínal Matyáš se svými duchovními vyznáním.
Když se objevil před kostelním oltářem, větve olivovníků na okolních ulicích chvěly pod ranním větrem. Chvění jej zaskočilo a obrátil své kroky dovnitř kostela, jehož vrata se otevřela nějak samy. Světlo pronikající skrz široký oblouk se v něm zaklánělo jako sluneční paprsky přes klenbami; vůně olívky a starého dřeva ho obklopila.
Za chvíli si uvědomil, že je uvnitř osamocen. Šeptal „Milostivý Bože", ale odpověď mu byla hlasité sténání víru znova — tuto vezdejší realitu, která se zdála vzdalena jakémukoli božskému hlásání. Matyáš si pověsil hlavu nad pultem, svým domovem a pracovištěm, kde tak často vykrajoval dřevo, hledaje smír sám sebe.
„Bože," zašeptal znovu, „nechť můj úsilí bude nápravné." V tu chvíli ho zachytilo neuvěřitelné ticho — tak hluboké a plné, že si jistě myslel, že slyší vlastní tep.
Když se otočil, zastavil se. Nahoře na okraji pultu viděl jasnou siluetu neznámé postavy. Byla to dívka ve svátečním šatě, jejíž čelo bylo zdobeno stkvoucím pruhem slunečního paprsku. Oči byly zavřené a ruce se kladly do modlitební polohy, ale i tak vysílaly světlost.
Matyáš byl překvapený, nemohl uvěřit, že to vidí — jak mohl někdo jinde být zde, než v snu? Řeči uvnitř se mu křivily. V duchovním tahu si vzpomněl na přísliby svého života, a tu vidinu, jakoby jeho duše zastavila na prahu omluvy.
Dívka po chvíli podala ruku dolů, jako by ho pozvala. Matyáš se k ní blížil, jemným pohybem si zakryl hlavu rukou a začal klepat srdcem tak hlučně, že bylo to, co chtěl říct, téměř nemožné. A pak se podařilo jen jedno slovo: „Promiň."
Když si ruce přitiskl k obličeji, pocit tepla a úlevy zasáhl každý jeho žilku. Dívka se zvedla, její tělo se proměnilo v paprsky světla, které se nejprve rozprostřely po kostele, poté se přesunuly ven.
Matyáš stál nyní uvnitř, hlasité víru znova rezonovalo kolem něho. Bylo to jako poselství — jakýmsi znakem nebo znamením toho, co by se mohlo dít za života. Jakmile se světlo rozplynulo a ticho obnovilo klid kostela, Matyáš věděl jistě: něco ve svém srdci bylo změněno.
Od té doby se ke kostelu Nejsvětější Trojice mnozí vracejí — přátelé i cizinci, hledající stejnou úlevu nebo odpověď na svůj záhadný osud. A někteří, jako Matyáš, znovu navštívili tuto místo s novou vírou v sílu a přítomnost mimo smysly.
A tak se duch kostela nepodceňuje — stojí tu svědkem záhadné setkání minulosti, které zanechalo otázky: byl to jen náhoda? Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.