Příběh: Černínská
„Tady to je, v této stěně, v tomto kameni!“ zařval Mikuláš a prsty s rozbitými nehty ukázal na hrubý povrch síně, kde se stínů hromadila nejvíce. Jeho hlas se rozbil o vysoké klenby a ozvěna se vracela jako posměšek. Vzduch v prostoruch budovy, která svou velikostí přemahala i největší pražské domy, byl těžký, nasycený pachem starého vápence a vlhkosti, která stoupala ze spodních pater.
Mikuláš nebyl z Prahy, přišel z hlubokých lesů v jižních krajích, aby sloužil jako písař, ale v jeho očích plála horečka, kterou žádný lék z lékárny u Raka nedokázal potlačit. Stál v srdci hradčanského paláce, v místě, kde se křížily cesty k Loretánce a k úzkým schodům vedoucím dolů do města, a hledal něco, co v žádných knihách nebylo zapsáno.
„Uklidni se, člověče, lidi nás slyší až v zahradách,“ sykl vedle něj starejší muž jménem Ondřej, který držel v ruce tlustou svíce. Plamen tančil a vrhal na stěny groteskní tvary. Ondřej se bál. Věděl, že v těchto sálech, které byly tak rozlehlé, že v nich člověk mohl ztratit smysl pro směr, se stávaly věci, o kterých se v hospodách mluvilo jen šeptem.
Mikuláš však neposlouchal. Přiložil ucho k chladnému kameni a zavřel oči. „Slyšíš to? Ten rytmus. To není vítr v komínech, ani potkaní v koutích. Je to tlukot. Tohle místo žije, Ondřeji. Celý ten palác je jen kůží nad něčím, co dýchá.“
Ondřej se odsunul o krok. V sálech bylo mrazivě, mráz se zakousal do kostí i přes vlněné pláště. V tu chvíli se stalo něco, co oba muže přimělo ztuhnout. Ze zdi, kterou Mikuláš tak zoufale zkoumal, začala prosakovat tekutina. Nebyla to voda, nebyla to krev. Byla to hustá, stříbřitá substance, která v šeru svíčky záříla vlastním, nepřirozeným světlem. Tekutina netekla dolů, ale proti gravitaci, plazila se vzhoru klenbami, jako by ji táhl nějaký neviditelný magnet k nejvyššímu bodu stropu.
„Bůh nás zachraň,“ vydechl Ondřej a svíce mu vypadla z ruky. S lusknutím zhasla a prostor pohltila hustá tma, kterou prořezával jen ten stříbrný proud na zdi.
Mikuláš však neodešel. Naopak, s divokým výkřikem se vrhl vpřed a dotkl se té tekutiny. V okamžiku doteku se ozval zvuk, který připomínal tisíce skleněných zvonků zvonících najednou. Byl to zvuk tak čistý a zároveň tak bolestivý, že Ondřej klesl na kolena a zakryl si uši. Pak přišlo ticho. Naprosté, hňuchavé ticho, které bylo děsivější než jakýkoliv hluk.
Když Ondřej znovu zapálil zbytek svíce, Mikuláš tam nebyl.
Nebyl v sále, nebyl v chodbách, nebyl v zahradách, které obklopovaly budovu. Zůstala po něm jen jedna věc. Na místě, kde stříbrná tekutina zmizela v kameni, byl vytesán nový symbol. Byla to malá, detailní rýsa připomínající lidské oko, které se dívalo přímo na Ondřeje. Kámen byl v tomto místě horký, jako by v něm stále tloukl srdce člověka.
Ondřej utekl. Běžel schody dolů, kolem domů, které znal, až se ocitl v bezpečí městského hlahu. Ale zbytek života už nikdy nespal v klidu. Každou noc slyšel v uších ten zvuk skleněných zvonků a cítil na kůži ten zvláštní chlad hradčanských sálů.
Nikdo z tehdejších obyvatel Prahy nevysvětlil, kam se písař z jižních krajů poděl. Zmizel v budově, která byla tak obrovská, že v ní mohl zmizet celý člověk a přesto by v ní zůstal jen prázdný prostor. Jen staré pověsti říkají, že pokud se v tichosti přiložíte uchem k určitým stěnám tohoto paláce, uslyšíte tiché, rytmické bušení, které nepatří žádnému z živých.
Stříbrná stopa v kameni zůstala, zakrytá vrstvami prachu a času, a stále čeká na toho, kdo se odváží ji znovu dotknout.