Příběh: kaple svatého Ignáce
Krvavý otisk dlaně na bílé zdi vypadal v šeru jako otevřená rána. Matěj stál vteřinu nehybně a hleděl na své třesoucí se prsty, které stále pálily z mrazu i z viny. V kapse mu těžila zlatá řetěze s pečetí, kterou před hodinou vytrhl z krku muže, jenž už nemohl mluvit. Vzduch v malé prostorě kaple svatého Ignáce byl hustý, prosycený vůní tlejícího vosku a bylin z přilehlého lékárnického koutu, kde se mísily pachy sušeného pelyňku a nespáleného oleje.
Vykřikl, ale zvuk se ztratil v tichu vysokých klenb. Matěj se rozhlédl. Byla to jen malá stavba v zahradách, útočiště pro ty, kteří hledali klid nebo lék, ale on zde hledal místo, kde by mohl zmizet. Jeho dech tvořil v chladu bílé obláčky. Krok za krokem se blížil k oltáři, přičemž každý dopad jeho těžkých bot o kamennou dlažbu zněl jako úder kladiva do rakve.
Klesl na kolena. Ne z pokory, ale proto, že mu najednou selhala síla v nohách. Položil ukradenou řetězi na chladný kámen pod nohama svatého. chtěl ji tam nechat, vzdát se bohatství, které mu přineslo jen strach a krev pod nehty. Zavřel oči a v duchu se snažil vymazat tvář oběti, ale ta byla vytesaná do jeho paměti hlouběji než obrazy na zdech.
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, jako by samotná země pod Malou Stranou začala zpívat. Matěj vytrhl zrak z podlahy a ztuhl. Z vysokého okna, kterým dopadalo bledé světlo, začal proudit paprsek tak čistý a intenzivní, že prořízl šero jako nůž. Světlo nepadalo náhodně. Zamířilo přesně na zlatý kov řetěze, který ležel na zemi.
Kov začal žhnout. Matěj se zaklepal a chtěl ustoupit, ale něco ho udrželo v místě. V tom oslbujícím jasu spatřil, jak se z řetěze odděluje malá kapička tekutého světla, která pomalu stekla po kameni směrem k jeho vlastní ruce. Jakmile ho dotkla, pálivý pocit v prstech zmizel. Krev na zdi, kterou před chvílí zanechal, začala před jeho očima blednout a mizet, jako by ji někdo setřel neviditelným hadrem.
Zatímco zíral na prázdnou stěnu, uslyšel za sebou tiché zavření dveří. Otočil se prudce, ale v kapli nebyl nikdo. Jen prach tančil v posledním paprsku světla. Matěj se znovu podíval na podlahu. Řetěze tam stále ležela, ale už nebyla zlatá. Byla šedá, bezcenná, jako obyčejný kousek železa, který ztratil svou moc nad lidmi i jejich chamtivostí.
Vstal a vyšel ven do vlhkého vzduchu pražského rána. Cestou přes zahrady k Vltavě mu v uších stále zněl onen hluboký tón. Nevěděl, zda byl vyhojen, nebo zda byl jen připraven k dlouhé cestě k odpuštění, kterou měl před sebou.
Dnes už na tom místě nestojí žádné zdi, jen moderní budova s jejími úřady a chodbami. Kdo však prochází zahradami Strakovy akademie a v tichu pocítí náhlý nával neznámého klidu, možná právě stojí na místě, kde jedna zlatá řetěze ztratila svou cenu, aby člověk mohl znovu začít dýchat.