Příběh: Dvorní křídlo
„Ustup od té zdi, Matěji, nebo tě vypráším z domu i s těmi tvými blázny!“
Hlas správce zněl jako praskání suchých polen v krbu. Matěj však neodpovídal. Prsty měl přitisknuté k chladnému omítce, kde se v bílých a šedých vlnách sgrafitů kroutily podivné tvory a geometrické vzory. Cítil, jak mu pod kůží běhají mrazení, a přesto nemohl přestat. Vzduch v arkádách byl těžký, voněl vlhkým kamenem a starým prachem, který se v úzkých paprscích světla tančil jako drobné střípky skla.
„Vidím je, pane,“ zašeptal Matěj a hlas se mu třesl. „Vidím je v těch kresbách. Pohybují se, když na ně nikdo nepohlíží přímo.“
Správce, muž s tváří jako vysekaná z žuly, přistoupil blíž a prudce ho popadl za rameno. Matěj vyvázal, ale oči měl stále upřené na dekoraci stěny. Právě v tu chvíli, v tichu vnitřeního města, se ozval zvuk. Nebyl to krok ani šustění šatů. Byl to zvuk něčeho, co se škrábe. Pomalu, rytmicky, zevnitř té zdi.
V roce 1619 bylo vše nové, zářivé a plné naděje, ale v tomto křídle panoval zvlášní mrazivý klid. Matěj zde pracoval jako pomocník, znal každý kout půdního polopatra a každou spáru v kameni. Před týdnem zde zmizela Hana, dcera místního lékárníka. Prostě jen vyšla do arkády a už se nevrátila. Žádná stopa, žádný křik, jen otevřená brána a prázdná ulica.
„Hana je pryč, Matěji. Přestaň hledat duchy tam, kde jsou jen barvy a vápno,“ sykl správce a svaly v jeho čelisti se napjaly.
Matěj se vytrhal z jeho sevření a ukázal na jeden konkrétní sgrafit. Byl to obrazy s postavami, které vypadaly jako loutky v kamenném tanci. Všiml si, že jedna z postav nemá obličej. Místo něj tam byla jen hladká, šedá plocha, která však vypadala, jako by byla vytesána mnohem později než zbytek ornamentu.
„Ona je tady,“ vydechl Matěj. „Slyším ji. Šeptá moje jméno, ale hlas přichází odtud, z hloubky zdi.“
Správce ztuhl. Jeho pohled se změnil z hněvu na hluboký, neznámý strach. Už nekřičel. Jen stál a díval se na šedou plochu v sgrafitu. V tu chvíli se z tmy arkády ozval zvuk, který je oba přiměl ztuhnout. Byl to zvuk jemného, ženského smíchu, který však nezněl radostně. Zněl dutě, jako by se odrážel od tisíce kamenných stěn v prostoru, který neexistoval.
Matěj znovu přiložil ucho k dekoraci. Teplo jeho těla se střetávalo s ledovým chladem zdi. Vtom ucítil, jak se pod jeho prsty něco pohnulo. Nebyl to vítr, nebyla to křeč. Byla to jemná, ledová doteky lidské ruky, která se snažila prohrabnout skrze vrstvy omítky a barvy, aby ho chytila za zápěstí.
„Pomoz mi,“ ozval se hlas, který nebyl slyšet ušima, ale přímo v hlavě.
Správce prudce popadl Matěje a začal ho táhnout pryč z arkády, pryč od těch podivných vzorů. Matěj se bránil, kroutil se a křičel, až dokud ho správce nevyhodil za brány a nezamkl těžké železné řetězy.
Když se Matěj o tři dny později vrátil, doprovázen několika sousedy, aby vyžadoval vstup, stál před stejnou zdí. Vše bylo stejné, jen s jedním rozdílem. V sgrafitu, kde dříve byla hladká šedá plocha bez obličeje, nyní byla dvě postavy. Jedna z nich měla rysy Hany. Vedle ní stál mladý muž s výrazem čistého děsu, s prsty nataženými směrem k povrchu, jako by se snažil z kamene uniknout.
Matěj se podíval na své vlastní ruce. Byly bledé a chladné, a když se dotkl zdi, už necítil žádný odpor. Cítil jen, jak ho kamenné vzory pomalu přitahují k sobě, jako by ho zdi chtěly doplnit o poslední chybějící detail.
Vzory na fasádě se od té doby změnily, ale nikdo z příchodců neví, kdo z nich v kameni skutečně ztvrdl.