Příběh: Kostel Panny Marie Pomocné (Zlaté Hory)
„Tady to končí, sbohem všem,“ vyštěkl Jakub a s prudkým pohybem vrhl těžkou kabelkou do bláta. Stál na prázdném place pod Příčným vrchem, kde vítr z hor táhl s sebou mrazivou vlhkost a vůni rozkládajícího se listí. Pod nohama mu křupal štěrk a zbytky betonu, které připomínaly hřbitov něčeho, co kdysi mělo být svatým.
Kolem něj nebyl žádný chrám, jen prázdnota a ticho, které znělo jako hluboký hrob. Jakub se rozhlédl po místě, kde před dvaceti lety vybuchl prach a kámen, aby smazal stopu víry z mapy světa. V kapse mu zvonil telefon, ale on ho ignoroval. V hlavě mu stále hřmělo hádka s otcem, zrada v práci a ten pocit, že je jen prázdnou skořápkou, kterou už nikdo nechce. Přišel sem ne proto, aby se modlil, ale proto, aby se v té prázdnotě ztratil.
Sedl si na jeden z přeživších kamenných bloků a zabořil obličej do dlaní. Chlad z kamene pronikal skrz látku kalhot až k kosti. V ten moment se mu do zátluğu vlezl zvuk, který tam neměl být. Byl to jemný, rytmický šum, jako když někdo šeptá jméno, které už dávno nikdo nevyslovuje.
Zvedl hlavu a pohlédl směrem k lesnímu úbočí, tam, kde kdysi Anna Tannheiserová hledala úkryt před vojáky a dala život svému synu. Vzduch kolem něj se náhle změnil. Pach hniloby zmizel a nahradila ho nečekaná, pronikavá vůně čerstvého jasmínu a vlhkého mechu, přestože byl duben roku 1993 a hory byly stále v sevření zimy.
„Co tady hledáš, blázne?“ zakřičel do prázdna, ale jeho hlas zněl slabě, jako by ho pohltila mlha, která se začala plazit po zemi.
V mlze se zhmotnil obrys. Nebyla to postava z masa a kostí, spíše světelný otisk, který se chvěl v rytmu jeho vlastního dechu. Jakub vstal, srdce mu tlouklo až v krku. Postava neřekla ani slovo, jen natáhla ruku směrem k místu, kde se právě začínaly hloubit nové základy pro novou stavbu. V dlaních té entity plála malá, zlatavá sphere, která vrhala světlo na trosky starého světa.
Jakub udělal krok vpřed. Cítil, jak se mu v hrudi uvolňuje uzel, který tam nosil roky. Nebyl to klid, spíše zvláštní rodzaj uznání, jako by mu někdo řekl, že i v troskách lze znovu začít stavět. Když se pokusil dotknout světla, prsty ucítily intenzivní teplo, skoro jako by sáhl do horké pece, ale bolest v něm nebyla. Byla v ní naděje.
Náhle se ozval ostrý zvuk motoru. Starý buldozer, který v nedálku připravoval terén pro nové zdivy, vyrušil ticho své řevoucími písty. Jakub zamrkal a světlo zmizelo. Mlha se rozplynula během vteřiny a zůstal stát sám v prachu a blátě, s kabelkou vrženou v trávě.
Díval se na své dlaně. Byly červené, jako by je omylem hřál u ohně, přestože kolem něj foukal ledový vítr z Jeseníků. Vzhlédl k vrcholu hory a poprvé po letech přestal chtít zmizet. Pod nohama mu stále ležely sutiny, ale v uších mu zůstal ten šepot, který mu připomněl, že některé věci nelze vyhodit do povětří.
Sehnul se pro kabelku a pomalu zamířil zpět k cestě. Cestou mu v kapsě znovu zazvonil telefon, ale tentokrát ho vyndal a s pevným hlasem řekl, že se vrací domů a že chce začít mluvit.
Když se za ním zavřela brána k tomuto místu, nevíl, zda byl svědkem zázraku, nebo jen své vlastní zoufalé touhy po záchraně. Jen jedna věc byla jistá: z toho prachu vzešla síla, která ho donutila znovu chtít žít.
Kdo dnes prochází cestou k novému chrámu, občas pocítí v srpnu vůni jasmínu, i když v okolí žádný nekvete.