Příběh: Komenda Svádov
„Odlož ten meč, Radovaně, nebo přísahám, že tě v této díře pohřbím dřív, než stihne vyznít zvon na večerní modlitbu!“
Hlas mistra z řádu zněl jako drcení kamenů v mlýně. Radovan stál v úzkém korydoru z vlhkého kamene, prsty křečovitě sevřené kolem jílce zbraně. Vzduch v komendě voněl po starém tlejícím dřevě a studeném popelu z krbu, který dávno vyhasl. Pod nohama mu vrzal prach z doby, kdy na tomto místě žili lidé dávno předtím, než sem přišli rytíři v bílých pláštích s červenými kříži.
„Někdo tam dole krichtá, mistře,“ vyhrkl Radovan a jeho hlas se třesl. „Slyšel jsem to v noci. Není to zvíře. Je to hlas, který zná moje jméno. Hlas mé sestry, která zmizela v hvozdech před lety.“
Mistr se pomalu pohnul vpřed. Světlo jediné svíce, kterou držel v ruce, vrhalo na stěny obrovské, tančící stíny. Svádov byl v oné době pevností moci, klíčem k celému kraji, ale v oněch chvílích působil spíše jako vězení. Radovan viděl, jak se v očích jeho nadřazeného zaleskl strach, který se snažil maskovat hněvem.
„Tady není nikdo kromě nás a božích služebníků,“ sykl mistr a přistoupil tak blízko, že Radovan cítil pach hniloby vycházející z jeho dýchání. „To, co slyšíš, je jen ozvěna starého hřbitova, který jsme přehrabali při stavbě těchto zdí. Zapomeň na to, nebo tě nechám v temnotě, kde tvoje sestra pravděpodobně tichne.“
Radovan ne odpověděl. V noci se znovu vrátil do suterénů. Krok za krokem sestupoval do hloubky, kde se vlhkost srážela na stěnách jako studený pot. Zvuk byl jasnější. Nebylo to krichtání, ale rytmické škrábání nehtů o kámen. Pravidelné, vytrvalé, jako by někdo z druhé strany zdi snažil rozhrabat cestu ven.
Zastavil se u starého oblouku, který vedl do nejstarší části stavby, tam, kde se kamenné bloky spojovaly s hliněnými vrstvami prastarého osídlení. V tom momentě ucítil prudký tah chladu, který mu zmrazil dýchání v plicích. Z temnoty se ozvalo tiché, téměř neslyšitelné šepotání. Bylo to jméno. Jeho jméno.
„Radovanku... pomoz mi... tady je tak tma...“
Rytíř srazil zbraní zdivo, až mu z ruky vyletěly jiskry. Kameny byly tvrdé, ale v místě, kde udeřil, se objevila trhlina. Do té štěrbiny nepronikl žádný vzduch, jen pach staré země a něčeho, co připomínalo zaschlou krev. Radovan přiložil ucho k chladnému povrchu. Šepot ustal a nahradilo ho tiché, spokojené smíchání, které znělo, jako by tisíce hmyzích křídel zároveň zapřepaly v uzavřeném prostoru.
Když se druhý den ráno probudil, komenda byla tichá. Příliš tichá. Vyběhl na nádvoří a zjistil, že brány jsou otevřené dokořán. Všichni rytíři, mistr i služebníci zmizeli. Nebylo vidět žádných stop boje, žádné rozbité nádoby, jen prázdné místnosti a dopálené svíce.
Na stole v hlavní sále našel jediný předmět. Byl to malý stříbrný kříž, který kdysi nosila jeho sestra. Kříž byl zakrvacený a v jeho střední části byla vyrytá jedna jediná slova, která tam nebyla, když je sestra naposledy viděl.
Radovan vyšel z hradu a ohlédl se zpět na hrobové zdi Svádova. V té chvíli uvědomil, že z hloubky základů, z místa, kde kdysi žili zapomenutí předkové, k němu znovu stoupá ten samý ledový průvan.
Kdo se dnes dotkne těch starých kamenů, možná ještě uslyší, jak někdo z hloubky země tichým hlasem volá jméno toho, kdo právě stojí nad propastí.