Příběh: Dílny a depo

„Zastav ten vůz, nebo nás oba pohltí ta díra!“ vykřikl Matěj a křečovitě sevřel železnou rukojeť. Kola úzkokolejnice s hlučným skřípěním zastala v prachu, zatímco z hlubin hliněného lomu stoupal hustý, šedý opar. Vzduch chutnal po železe a starém prachu, který se lepil na rty i do plic.

Karel ne odpověděl. Stál na stupňi lokomotivy a hleděl do tmy otevřených vrat depa. Budova z červených cihel, stavená pro úžitek a tvrdou práci, vteřdy působila jako otevřený hrob. Matěj viděl, jak se Karlovi třesou prsty, když sahají po kapesních lampě. Světlo prořízlo tmu a dopadlo na staré nářadí rozházené po podlaze, jako by je někdo v přědu vrhal v náhlém záchvatu šílenství.

„On je tady, Matěji. Slyším ho,“ šeptal Karel. Hlas měl plochý, vypraný z veškeré síly.

Matěj odstoupil od stroje. V depu bylo ticho, které nebylo prázdné, ale napjaté, jako struna krátce předtím, než praskne. Vzpomněl si na zprávy z předchozího roku, na muže, který zmizel právě v těchto dílnách při noční směně. Nikdo nalezl stopu, jen otevřený zápisník s neznámými znaky a rozbitý hodinový mechanismus. Tehdy všichni řekli, že se ztratil v hlubokých šachtách, že ho pohltil jíl.

Karel vykročil dopředu, hlouběji do stínu, kde se křížily kolejnice. Matěj ho chtěl zastavit, ale něco ho přikoval k zemi. Byl to chlad. Prudký, mrazivý proud vzduchu, který v letním horku nedával smysl. Tento chlad nenesl s sebou vůni léta, nýbrž pach vlhké země a něčeho, co příliš dlouho leželo v temnotě.

„Karlo, vrať se k vozu!“

Z hloubi dílen se ozval zvuk. Nebyl to křik ani rány. Byla to rytmická, kovová píseň, jako když někdo pomalu tahá řetězem přes hrubý beton. Zvuk se blížil, ale z prostoru, kde žádné dveře nebyly. Karel se náhle zastavil a ztuhl. Jeho lampa dopadla na zem a sklo prasklo, ale světlo stále žálo v prachu.

V kruhu světla se objevily boty. Staré, kožené, pokryté vrstvou zaschlého hlínu, který nepamatal žádný z doposledních déšťů. Boty stály nehybně, ale nad nimi nebyl vidět žádný zbytek člověka, jen hustý stín, který se zdál pohlcovat samotné světlo lampy.

Matěj v jeden moment pocítil, jak mu ztuhla krev v žilách. Viděl, jak se prsty Karla pomalu zvedají, aby se dotkly té neviditelné přítomnosti. V tu chvíli se zvuk řetězů změnil v hluboký, hrdelní zvuk, který nepatřil žádnému zvířeti. Nebyl to zvuk z hrdla, ale spíše ozvěna z hloubky země, která se vytrhala z řetězů.

Karel vydal krátký, utržený zvuk a byl stržen dozadu, do tmy za roh budovy, s takovou silou, že v dílnách zazvonily kovové plechy. Matěj vběhl za ním, srdce mu tlouklo až v hrdle, ale našel jen prázdnotu. Podlaha byla čistá, žádné stopy, žádný zápas. Jen jedna botka Karla ležela uprostřed místnosti, dokonale čistá, jako by ji tam někdo položil s pečlivostí.

Když Matěj vyběhl ven k lokomotivě, zjistil, že motor, který před chvílí ještě tloukl v plném chodu, zmlčal. V okolí depa nebylo slyšet ani jeden pták, jen vzdálený, monotónní zvuk těžebních strojů z jiných částí podniku, které zněly jako varování.

Matěj nikdy nikoho nepozval, aby mu pomohl hledat. Věděl, že v těch zdech není co hledat, jen to, co se vrací, aby si doplnilo chybějící části.

Kolejnice v depu stále vedou do tmy, kde v tichu počítají každého, kdo se odváží vstoupit do stínu červených cihel.