Příběh: Dolní Česká 21
„Tady to končí, Mikuláši, v tomto domě zůstaneš navždy!“ zakřičel starý mistr Jan a s prudkým pohybem zabouchl těžké dubové dveře, které otřásly celým předsíní.
Mikuláš přitiskl dlaně k chladnému dřevu. Vzduch v úzké chodbě voněl po starém vaku, vlhkém kameni a špetce levnídové vůně, kterou v domě pěstovali. Byl to tichý, tísnivý prostor, kde se světlo z malých oken probojovalo jen v tenkých, prachových prouzích. Mladý učeň nezněměl. Jen ztuhle stál a naslouchal, jak se kroky mistra vzdalují směrem k ulici, která vedla k hradbám Znojma.
V domě v Dolní České panovalo zvláštní ticho, které nebylo prázdné, ale plné očekávání. Mikuláš se rozhlédl. Nad ním se klenuly masivní trámové stropy, černé od sazí a času, které vypadaly jako žebra obřího zvířete. Právě tyto trámy měly být jeho svědy. Mistr Jan mu totiž neslíbil jen řemeslo, ale tajemství, které se v tomto domě předávalo z otců na syny.
Když se utišil hluk z ulice, Mikuláš vystoupal do vyššího patra. V jedné z komnat našel stůl zaplněný pergamenty a podivnými nástroji z mosazi. Uprostřed místnosti stála otevřená truhla. V ní nebyl zlatý poklad, ale jen hromada starých zrcadel, která byla rozbitá v bizarních úhlech. Mikuláš k nim přistoupil a když se v jednom z nich odrazil jeho obličej, ztuhl.
Obráz v zrcadle se nehýbal v rytmu s ním. Zatímco Mikuláš pomalu zvedl pravou ruku, jeho odraz vteřinu poté zvedl levou. A pak se odraz usmál, ačkoliv Mikulášovy rty zůstaly pevně sevřené.
„Kdo jsi?“ vydechl do prázdné místnosti.
Zrcadlo neodpovílo slovem, ale z hloubky skla začal vyvazovat zvuk. Byl to rytmický, kovový řinkot, jako by někdo v hloubi zdi klepal malým kladívkem o železo. Zvuk se nešířil vzduchem, ale zdál se stoupat přímo z podlahy, z temných mezer mezi prknem a kamenem. Mikuláš klekl a přiložil ucho k zemi. Cítil, jak z hloubky stoupá mrazivý průvan, který mu mrazil kůži na krku.
V ten moment se dveře komnaty rozletěly. Mistr Jan stál v nich s tváří bílou jako křída. V ruce držel starý klíč a oči měl plné hrůzy. Nepohlédl na Mikuláše, ale díval se přímo do rozbitých zrcadel.
„Nesměl jsi se do nich dívat před časem,“ zašeptal mistr hlasem, který zněl jako drcení suchého listí. „Teď jsi otevřel cestu pro to, co v tomto domě spí. Teď už nás neopustí.“
Jan přistoupil k Mikuláši a prudce ho popadl za rameno. Jeho prsty byly ledové. Vytáhl ho z místnosti a zamkl dveře s takovou silou, až se v celém domě otřásly stěny. Mikuláš chtěl protestovat, chtěl se zeptat, co je to za stvůra v zrcadle a proč z hloubky domu zní kovové údery, ale mistr ho jen utišel přiložením prstu na rty.
„Poslouchej,“ přikázal Jan.
V domě bylo ticho. Jenže pak se ozval zvuk. Nebyl to už řinkot z hloubky, ale jasný, zřetelné zaklepání na dveře komnaty, které právě zamkli. Tři krátké údery, tři dlouhé. A poté následoval tichý, jemný smích, který zněl přesně jako hlas Mikuláše, i když on sám měl ústa zavřená.
Mistr Jan tehdy řekl, že některé věci v tomto domě jsou vázány k samotným zálivům a trámům, a že dokud budou tyto stropy držet dům, tajemství zůstane uvězněno. Jenže čas plynul. Roky se měnily v desetiletí a dům v Dolní České procházely změny. Přišly nové doby a s nimi noví majitelé, kteří se rozhodli dům modernizovat.
Když mnohem později, za dlouhá staletí, byli z domu odstraněny ty staré, černé trámové stropy, které kdysi držely tajemství v šachu, v ulici se rozlehlo krátké, ostré zaklepání.
Kdo dnes prochází kolem tohoto domu, možná nevidí nic zvláštního. Ale kdo se v tichu zastaví a přiloží ucho k fasádě, možná zaslechne z hloubky zdí ten samý rytmický, kovový řinkot, který stále hledá cestu ven.