Příběh: Budovcovo nábřeží 59
„Sekni to dřevo, Matějí, nebo budeme v mrazu stát až do druhého svítání!“ zařval Mikuláš a prudce strčil mladého pomocníka do hrudi.
Matěj zakopnutím o kořen vběhl hlouběji do bláta předměstí Betlém. Vzduch byl hustý, chutnal po vlhkém dřevě a dýmu z blízkých lomek. V rukou svíral těžké sekery, které mu v omrzlých prstech téměř kluzaly. Před nimi stál roubený dům, jehož stěny z tlustých kmenů vypadaly v šeru jako kůže nějakého prastarého zvířete. Byl to dům, který nepatřil nikomu z místních, a přesto v něm někdo žil.
Mikuláš, zkušený stavitel z Hlinska, s neklidem přecházel z nohy na nohu. Sledoval okna domku, kde se tasil slabý, modravý svit. Nebyl to plamen svíčky ani žár z krbu. Bylo to světlo, které nevrhalo žádné stíny.
„Říkali, že tam bydlí ten cizinec z východu,“ zašeptal Matěj a zkoumal vyřezávané detaily na rámu dveří. „Že s sebou přinesl knihy, které mluví, i když je nikdo nečte.“
„Blábolení opilců z krčmy,“ odsekl Mikuláš, ale přesto se neblížil k domu blíž, než bylo nezbytně nutné.
Najednou se dveře s tichým skřípnutím otevřely. Na prah vykročil muž v šedém plášti, který vypadal, jako by byl utkaný z mlhy. Jmenoval se Alaric. Neměl na sobě žádné šperky, jen jeden jediný prsten z temného kamene, který v modravém světle domu slabě pulzoval. Alaric nepromluvil. Jen natáhl ruku a ukázal na roh zahrady, kde v zemi trčela stará, zkamenělá studna.
Matěj ztuhl. Z hloubky studny se ozval zvuk, který v žádném z nich nevzbudil pocit bezpečí. Bylo to rytmické tleskání, jako by tisíce malých dlaní narážely do sebe hluboko pod zemí. Zvuk byl čistý, kovový a neuvěřitelně rychlý.
„Co to je za ďáblův hřích?“ vyhrkl Mikuláš a instinktivně sáhl po svém noži.
Alaric se slabě usmál, ale jeho oči zůstaly chladné. „To není ďábel, staviteli. To je ozvěna času, který zapomněl plynout. Tento dům stojí na místě, kde se země dýchá jinak než jinde v kraji. Pokud budete ticho, uslyšíte, jak se pod vámi hroutí sny lidí, kteří tu byli před tisíci lety.“
Matěj, hnaný zvědavostí silnější než strach, udělal krok k studně. Jakmile se naklonil nad okraj, tleskání utichlo. Místo toho pocítil prudký poryv teplého větru, který voněl po rozkvetlých zahradách a cizích kořeních, přestože byla zima a kolem vládla mrazivá mlha Betléma. V hloubce studny neviděl vodu, ale zrcadlo, které neodráželo jeho tvář, nýbrž obraz města, které neexistovalo. Budovy z bílého kamene, věže sahající do mraků a lidi v oděvukách, které žádný hlinský tkáč neuměl vyrobit.
„Podívej se na mě, chlapče,“ ozval se Alaric hned za jeho zády.
Matěj se prudce otočil, ale za ním nikdo nestál. Dveře domu byly zavřené a v oknech už nesvítilo žádné modré světlo. Mikuláš stál několik metrů dál, bledý jako plátno, a hleděl na místo, kde před okamžikem stál cizinec.
„Kde zmizel?“ vyhrkl Mikuláš. „Kde je ten muž?“
Oba se rozběhli k domu. Mikuláš svaly napjal a prudce otevřel dveře, ale uvnitř našli jen prázdný prostor. Nebyl tam žádný nábytek, žádný oheň, jen roubené stěny, které vypadaly, jako by v nich nikdo nebydlěl celá desetiletí. Prach ležel v neporušených vrstvách na podlaze. Jen jeden detail byl jiný. Na stole, který vypadal, že se každou chvíli rozpadne, ležel onen temný prsten.
Matěj k němu natáhl ruku, ale Mikuláš ho prudce odstrazil. „Nedotýkej se toho! To je prokletí!“
V ten moment se z hloubky studny znovu ozvalo tleskání. Tentokrát však nebylo rytmické. Znělo to jako smích, který se odrážel od stěn domu a vibroval v samotném dřevě srubu.
Muži z domu utekli a už se do něj nikdy nevrátili. Město o tom mlčelo, ale dům zůstal stát, postupně přezděný kamenem, aby se zakryly jeho dřevěné tajemství. Lidé však dodnes tvrdí, že když je noc tichá a vítr z Betléma fouká správným směrem, lze zevnitř zdí slyšet jemné, rytmické tleskání dlaní, které hledají cestu zpět do svého času.
Kdo jednou pocítí ten hřejivý vanillařský vítr z hloubky země, už nikdy nepřestane hledat klíč od dveří, které se zavřely před staletími.