Příběh: Chalupa Teprovsko
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, zařval Mikuláš a přilomil tlustým prstem dřevěnou rámovou konstrukci dveří. V místnosti se rozléhal pach vlhkého sena a starého popela z krbu, který už dávno vyhasl. V koutě seděl muž jménem Ondřej, v líném světle svíčky vypadal jako vyřezaná dřevěná loutka. Jeho prsty, svrhlyé a špinavé od hlíny, se nepřestaly hýbat, i když v místnosti panoval mrazivý chlad, jenž pronikal až do kostí.
Ondřej neodpovídal. Jen se díval do prázdna a jeho rty se tichým, téměř neslyšitelným šepotem hýbaly. Mikuláš ho popadl za límec hrubé plátnové košile a přitáhl si ho k obličeji. V očích starce nebyl strach, ale něco, co Mikuláša mrazilo víc než zimní vítr z hor. Byla to prázdnota, jako by Ondřejův duch už dávno opustil toto tělo a odešel někam, kam živí nemají přístup.
Tento dům v údolí u Železného Brodu byl známý svou tichostí, ale v tu noc se ticho změnilo v hrozbu. Mikuláš hledal věc, o které šeptali v okolních vesnicích. Říkalo se, že Ondřej, bývalý tesař s podivným známostí starých znaků, našel způsob, jak v dřevo vloupat pravdu o budoucích dnech. Nešlo o obyčejné předpovědi, ale o zrcadlo času, které prý zanechal v jedné z trámů právě v této chalupě.
„Mluv, nebo ti ty prsty, co tak rády řezaly, zlomím jeden po druhém,“ syčel Mikuláš a přitiskl starce k stěně.
Ondřej se náhle zastavil. Pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na hlavní nosný sloup domu. „Oni už jsou tady,“ vydechl hlasem, který zněl jako drcení suchých listů.
Mikuláš se prudce otočil. V místnosti nebyl nikdo. Jen tma, která se zdála hustší než obvykle, a tiché praskání dřeva v konstrukci domu. V ten moment se však stalo něco, co přilomilo rozum i tomu nejodvážnějšímu. Z trámů nad jejich hlavami začalo vykvétat dřevo. Ne pomalu, ale v reálném čase. Před očima obou mužů vyrostly z tvrdého dubu drobné, bílé květy, které nepatřily do žádného známéhozvířatstva. Vůně, která je zaplavila, nebyla vůně květin, ale vůně starého papíru a hlubokéholy jezera.
Mikuláš v šoku pustil starce. Květiny začaly dopředu růst a tvořit na povrchu dřeva složité obrazce. Byly to tváře. Desítky tváří lidí, kteří v té době ještě nežili, s výrazem úžasu i hrůzy. Mezi nimi Mikuláš uviděl svou vlastní tvář, ale starší, s hlubokými vráskami a pohledem plným lítosti.
„Co je to za čáry?!“, vykřikl a začal zběsile tlouct pěstí do sloupu, aby ty obrazy smazal. Ale čím víc dřevo srazil, tím hlouběji se tváře do něj vžíraly.
Ondřej se tiše zasmál. Byl to zvuk, který zněl jako konec dlouhé cesty. „Tento dům není jen střechou nad hlavou, Mikuláši. Je to paměť. Vše, co se stane, už v těchto stěnách je zapsáno. Ty jsi přišel pro tajemství, ale tajemství přišlo pro tebe.“
V ten moment zhasla svíce. V absolutní tmě slyšel Mikuláš jen jedno: zvuk, jako by tisíce malých kořenů začaly pronikat pod podlahu a obepínat mu kotníky. Když se znovu rozsvítilo první ranní světlo, v chalupě nebyl nikdo. Dveře byly dokořán, v krbu byl studený popel a v místnosti panovalo mírné, tiché ticho.
Jen jeden detail zůstal. Na hlavním nosném sloupu byla nová vyřezaná tvář. Byla to tvář Mikuláše, zachycená v okamžiku nejvyššího děsu, s otevřenými ústy, jako by stále křičel o pomoc. Kdoś však do dřeva přidal detail, který tam původně nebyl – malý, dřevěný klíč, který z obrazu vystupoval do reality, ale nikdo z vesničanů ho nikdy nedokázal uchopit.
Kdo dnes vstoupí do stínů Teprovska, možná uvidí v dřevě tvář, která na něj zírá s tichou prosbou, a pocítí chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubi samotných stěn.