Příběh: Domek zaměstnanců, Zahrada Kinských

„Tady to končí, Matěji, víc z tebe nevytěžím!“ zakřičel správce zahrad s červeným obličejem a prudce dorovnal železný klíč v zámku dveří malého domku.

Matěj stál v chladném stínu klasicistických stěn a hleděl na své prázdné dlaně. Vzduch kolem něj voněl vlhkou zemí a rozkvetlými pivoňkami, ale v nose cítil jen kovový pálivý pach spáleného vosku. Před hodinou tam, v tichu malých pokojů určených pro ty, kteří zahradu udržovali v řádu, našel něco, co tam být nemělo. Nebyl to dopis ani šperk. Na dřevěném stole v jedné z místností ležela hromádka bílého prachu, která tvořila dokonalý kruh, a uprostřed něj kmital malý, modravý plamínek, přestože v místnosti nebyl žádný průvan ani zapálený svícen.

Když se Matěj pokusil plamen prsty dotknout, svět kolem něj na vteřinu ztichl. Zmizel zvuk dopravy z blízkého Smíchova, utichlo cvrkání hmyzu v lístí. Slyšel jen tlukot vlastního srdce a podivný, rytmický šepot, který nezněl jako lidská řeč, ale spíše jako šumění tisíců listů v prudkém větru. V momentě, kdy se plamen dotkl jeho kůže, neucítil žár, nýbrž mrazivý chlad, který mu vystřelil až do ramení.

„Kde jsi byl, ty lenochu?“ zařval správce a vrazil do něj, aby ho odtlačil od vchodu do domku.

Matěj se zakopnutím znášil dozadu. Chtěl vykřiknout, že v domě je něco, co popírá veškeré zákony přírody, ale slova mu zamrzla v hrdle. V ten moment si všiml, že správce, který s ním mluvil, nemá stín. Slunce pálilo vysoko nad pražským Smíchovem a vrhalo ostré černé plochy na cestu, ale prostor pod nohama správce byl dokonale čistý.

Celý zbytek dne Matěj chodil jako v mlze. Každý detail domku zaměstnanců, jeho přísné linie a vyvážený tvar, mu najednou připadal jako maska, která zakrývá něco mnohem staršího a nebezpečnějšího. V noci se vrátil k plotu zahrady. Stál v temnotě a pozoroval okna malé stavby. V jednom z nich, v horním patře, kde by v tuto dobu už dávno neměl být nikdo, znovu zazářil ten samý modravý plamen.

Během několika minut se z okna vyklonila postava. Nebyl to správce. Byla to žena v šatech z jiné doby, s tváří tak bledou, že v měsíčním světle působila průsvitně. Nepohlédla na něj, ale pomalu zvedla ruku a ukázala prstem směrem k zemi, k základům domu. Pak se s tichým smíchem, který zněl jako praskání ledu na tísnocích potocích, rozplynula v noci.

Matěj se v příštích dnech pokusil najít v archivech jakýkoli záznam o ženě, která by v domku zaměstnanců žila nebo zemřela. Našel jen plány stavby a seznamy povinností zahradníků. Nic o modrých plamenech, nic o lidech bez stínů. Jen jedna poznámka v okrajích starého seznamu z počátku století zmiňovala, že v určitém místě areálu se „vždy vrací ticho, které mluví“.

Když se o měsíc později Matěj znovu dostal k domku, zjistil, že dveře jsou otevřené dokořán. V místnosti, kde poprvé viděl plamen, už nebyl prach ani světlo. Na stole však ležela jediná věc: malý, vyřezaný kamínek, který byl stále ledově studený, i když byl venku vrchol léta. Matěj věděl, že pokud ten kámen ponechá v domě, ticho v něm zůstane uvězněno. Pokud si ho vezme, možná ho žena z okna doprovodí až domů.

Kámen tam nechal. Ale od té doby v noci slyší v dálce, až z prostoru Zahrady Kinských, tiché volání svého jména, které zní jako šumění listů v léta, kdy se zastavil čas.

Kdo dnes přistoupí k těmto zd ścianám a zdrží dech, možná pocítí ten samý mrazivý tah v zátylku, který Matěje provázela až do konce jeho dnů.