Příběh: Dolní Česká 23
„Tady to končí, Radimku, víc z tebe nevyvydím!“ zařval tlustý správce hradních skladů a svalil těžký pytel zrna na zem, až se z něj oblak bílého prachu rozletěl do studeného vzduchu.
Radimek stál v hloubce znojemského hradu, v místě, kde se dnes nachází dům v ulici Dolní Česká 23, a zíral na své prázdné dlaně. Vzduch zde voněl vlhkým kamenem a starým železem, přestože slunce pálilo do hradeb. Mladý muž však nehleděl na obilí, ale na stín, který se v rohu suterénu hýbal proti směru světla. Byl to stín vysoký, hubený, bez tváře, který se pomalu přilil k základům zdi.
Radimek neřekl slovo. Jen pomalu natáhl ruku a prsty se dotkl hrubého, chladného povrchu románského kvádru. Cítil, jak mu pod kůží vibruje zvláštní brnění, jako by kámen sám v sobě držel tlukot tisíce srdcí. Správce nad ním nadával a plival na zem, ale Radimek ho neslyšel. Slyšel totiž tiché, rytmické škrábání. Jako by někdo z druhé strany zdi, z místa, kde už žádný prostor nebyl, poklepával na kámen. Tři krátké údery, dlouhá pauza, pak znovu tři.
V té době hrad Znojmo svalnatě vyčníval nad okolím, jeho věže a bašty stály jako mouchy strážné nad řekou. Všichni věděli, že v hloubi hradních prostor se dějí věci, o kterých se v kuchyních mlčí. Radimek byl jen pomocníkem, ale měl dar vidět to, co ostatní přehlíželi. Viděl, jak se v určitých hodinách vzduch v tomto konkrétním místě vlní, jako nad rozžhaveným ohništěm, přestože byla zima.
„Kdo tam je?“ zašeptal Radimek a přitiskl ucho k chladnému kameni.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Místo toho ucítil náhlý, prudký proud horkého vzduchu, který mu srazil dech. Zdi kolem něj se na okamžik zdály být průhledné. Viděl postavu v bílém plášti, která stála přesně v tom stejném bodě, ale v jiném čase. Postava držela v ruce malý předmět z černého skla a s úzkostí hleděla vzhůru, k baštám, které v jejím světě vypadaly jinak. Oči té postavy se setkaly s očima Radimka. Byl to pohled plný zoufalství a tichého volání o pomoc, který trval jen zlomek sekundy.
Správce ho prudce strhl za rameno a vyškubal ho z transu. „Co zotupěle stojíš? Jdi vyčistit koryta!“
Radimek se otřásal, přestože v suterénu bylo teplo. Podíval se znovu na místo, kde předtím stál ten stín. Na zemi ležel malý, černý střep skla, který tam před minutou nebyl. Když ho zvedl, střep byl ledový, tak ledový, že mu spálil kůži na prstech. V momentě, kdy ho sevřel v dlani, celý dům, celý hrad, jako by na okamžik ztichl. Zmizely křiky vojáků z hradeb, utichlo ržení koní i hluk z trhu pod hradem. Zůstalo jen to tiché, rytmické škrábání zevnitř zdi.
Radimek se pokusil střep schovat do oděvu, ale v tu chvívnu se z hloubi chodby ozval hlas, který neznal. Nebyl to hlas člověka, spíše zvuk drceného štěrku a prastarého větru. Volal jeho jméno. Ne tak, jak ho volal otec nebo přátelé, ale tak, jako by ho znal od počátku věků.
Mladý muž se rozběhl směrem k východu z hradu, ale střep v jeho dlani začal žhnout modravým světlem. Čím více utíkal, tím silněji ho předmět táhl zpět, k oněm zdivům, k onomu bodu v prostoru, kde se čas zlomil. Radimek se zastavil, zbrněl a s hrůzou i fascinací sledoval, jak se z praskliny v zdi začínají vyplazovat tenké, bílé prsty, které hledaly právě ten černý střep.
Nikdo z tehdejších obyvatel Znojma nevěděl, kam Radimek zmizel v onom podzimním odpoledni. Zůstal po něm jen rozvržený pytel zrna a ticho, které se usadilo v základech domu.
Kdo dnes přejde ulicí Dolní Česká a zastaví se u čísla 23, možná pocítí ten stejný náhlý chlad v dlaních a uslyší z hloubi zdiv líný, rytmický zvuk, který stále hledá svou ztracenou část.