Příběh: Dlouhá 31
„Tady to je, v těchto kamenech to zůstalo zavřené!“ zakřičel Mikuláš a prudce tasil krátký nůž, kterým začal škrábat po vlhkém povrchu síně. Vzduch v domě na ulici Dlouhá byl těžký, prosycený vůní starého vosku a vlhkého vápence, který se v chladu gotických stěn zdál dýchat. Mikulášův dech tvořil v šeru bílé obláčky a jeho prsty, zčernalé od sazí a prachu, se třesly, když přitiskl čepel k ždilovém klenbě.
Vedle něj stál Jan, který se snažil udržet v ruce jedinou zapálenou svíci. Světlo tančilo po hrubých síných stěnách a vrhalo do rohů obrovské, deformované stíny. Jan se podíval nahoru, kde se klenba klenula jako hřbet obrovského zvířete, a pak znovu na svého společníka. Mikuláš nebyl šílený, byl to uznávaný mistr kamenictva, ale už tři dny nejedl a nespal. Tvrdil, že slyší hlasy, které nepocházejí z hrdla člověka, ale z hloubky samotného domu.
„Uklidni se, Mikuláši, rozestavíš nás tady,“ zašeptal Jan a přisunul plamen blíže k místě, kde muž škrábal.
Mikuláš se zastavil. Ztuhl. Pomalu odsunul ruku od zdi a zkoumal úzkou rýhu, kterou v kameni vyryal. V místě, kde se klenba spojovala s pilířem, se objevilo něco, co tam být nemělo. Nebyl to nápis ani symbol. Mezi spárami kamení začal prosakovat tekutý stříbrný kov, který se v záři svíce leskl jako tekuté zrcadlo. Kov netekl dolů k zemi, ale kroutil se proti všemu řádu světa směrem nahoru, k patru, kde se v té době teprve snovaly plány na nové komnaty.
„Vidíš to? Vidíš to, ty slepý chrapsu?“ vyhrkl Mikuláš a s nárazem se opřel zády o studenou zeď.
V tu chvíli se z horního patra ozval zvuk. Nebyl to krok ani pád předmětu. Byl to zvuk tisíců malých zvonečků, které někdo rozhýbal najednou. Zvuk byl čistý, krystalický a tak intenzivní, že Janovi zakrvácely uši. Oba muži ztuhli. V domě nebyli nikdo jiný. Dveře do ulice byly zamčené a okna v přízemí, přebudovaná v novějším duchu, byla pevně zavřená.
Mikuláš bez rozmýšlení vyběhl k nově zřízenému schodišti. Jeho boty rytmicky dopadaly na kamenný povrch, zvuk rázů se odrážel od klenby v síně jako údery kladivem do kovadliny. Jan ho následoval, srdce mu tlouklo až v hrdle. Když vyběhli do horního prostoru, zastavili se prudce.
V místnosti nebylo nic než prázdnota a prach. Jenže uprostřed místnosti levitoval předmět, který vypadal jako rozbitý hodinový stroj z jiného století, jehož součástky se v pomalém tanci otáčely kolem sebe. Předmětem neovládal žádný mechanismus, jen ticho. Kolem něj se vznášely drobné krystalky ledu, přestože byla v domě snesitelná teplota.
Mikuláš natáhl ruku. „Je to klíč k času, Janu. Tady, v tomto domě, se kroutí nitě dní.“
Když se jeho prsty dotkly stříbrných součástek, ozval se hluboký, dunivý zvuk, jako by se v základech budovy pohnula celá země. V jediný okamžik se světlo svíce v Janově ruce změnilo v oslnivý bílý záblesk. Jan zavřel oči a zakryl si obličej dlaněmi. Když je po několika vteřinách znovu otevřel, byl v místnosti sám.
Mikuláš zmizel. Nebyla po něm žádná stopa, žádný zvuk zápasu, ani otevřená okna. Jen na místě, kde před chvílí stál, ležel malý kousek vytesaného pískovce s vyrytým jménem Mikuláš, přestože kámen vypadal, jako by v něm ležel stovky let a byl obroubanýstředem času.
Jan v panice utekl z domu a nikdy se do něj nevrátil. Měšťané v okolí později vyprávěli, že z horního patra domu na ulici Dlouhá se občas ozývá tichý zvuk kladívka, jakoby někdo v nekonečném úsilí dopracovával detail na kamenném bloku, který nikdy neuvidí světlo dne.
Kdo dnes přiloží ucho k těmto starým zdům, možná zaslechne rytmus srdce muže, který se stal součástí architektury.