Příběh: B. Němcové 38
„Ustup od toho zrcadla, Matyáši, nebo přísahám, že tě z tohoto domu vyhodím i s tvým hřícníkem v srdci!“
Hlas pana vrchního duněl chodbou a odrážel se od hladkých říms, které dělily patra tohoto mohutného zděného domu. Matyáš se však nepohnul. Stál v šeru chodby, prsty jemně přejíždějící po hrubé omítce stěny, a hleděl do skleněného zrcadla v pozlatěném rámu. Vzduch kolem něj voněl starým pergamenem a chladem, který pronikal i skrze tlusté zdi. V domě v Terezíně, kde se obchodní úcta mísila s barokní přísností, nebylo místo pro sny, které nešly spočítat v mincích.
„Vidím ji, pane,“ zašeptal Matyáš a hlas se mu třásl. „Stojí hned za mnou. Má na sobě šaty z jemného hedvábí, ale její tvář je bílá jako vápno z našich sklepů.“
Vrchní přistoupil blíž, jeho těžké boty rytmicky duněly po podlaze. Zastavil se těsně za mladíkem a s hněvem ho strhl pryč od skla. Matyáš zakop a dopadl na kolena. V ten moment se v domě rozlehlo ticho, které nebylo prázdné, ale naplněné očekáváním. Okna lemovaná hladkými šambránami propouštěly jen šedivé světlo, které dopadalo na podlahu jako studené pruhy.
„V tomto domě není nikdo kromě nás a sluhů,“ sykl vrchní a jeho tvář zruděla. „Tvé mýlení končí dnes. Zítra odejdeš do ostatních měst, abys zapomněl na své blázny.“
Matyáš však neposlouchal. Jeho pohled zůstal upřený na zrcadlo. V odrazu se cosi pohnulo. Nebylo to jen zrcadlení chodby. V hloubi skla, za odrazem zprudka dýchajícího vrchního, se objevila postava. Žena s prázdným pohledem natáhla ruku směrem k nim. Její prsty se nedotýkaly povrchu skla zevnitř, ale zdánlivě ho prořezávaly jako nůž jemný plátno.
Když Matyáš v noci ležel ve své komnatě, slyšel, jak se v domě něco hýbe. Nebylo to vrčení psů ani kroky stráží. Byl to zvuk jemného šustění šatů po kamenné podlaze. Zvuk, který se přibližoval z chodby, z míst, kde se stromy v zahradě dotýkaly zdí domu. Matyáš vstal a bosý kráčel po chladných prázdných prostorách. Cesta ho vedla k hlavním dveřím, jejichž šambrány v pološeru vypadaly jako otevřené ústy obrovského zvířete.
Uprostřed chodby našel něco, co tam být nemělo. Na zemi ležel malý stříbrný hřebíček a vedle něj vlhká skvrna, která páchla jako řechtavé bahno z řeky Ohře. Matyáš se zastavil. Cítil na své šíji ledový průvan, přestože všechna okna byla pevně zavřená.
„Jsi zpět,“ vydechl do tmy.
V tu chvíli se z horního patra ozval křik. Byl to vrchní. Matyáš vyběhl nahoru, srdce mu tlouklo proti žebrům jako uvězněný pták. Když vtrhl do hlavní komnaty, našel dveře dokořán. Vrchní tam nebyl. Zrcadlo, které je dopoledne rozdělovalo, leželo na zemi v tisíci střepech.
Pod každým z kousků skla byla malá kapka vody. A v jednom z největších úlomků, který stále odrážel kousek stropu, viděl Matyáš něco, co ho zmrazilo v mizek. Viděl v něm tvář vrchního, ale ne z vnější strany. Vrchní byl uvnitř skla. Tlačil dlaně proti neviditelné stěně, tiché tlukotí rtuťové prázdnoty, a jeho rty se pohybovaly v tichém volání o pomoc.
Matyáš se pomalu otočil. Za ním v šeru stála ona. Žena v hedvábních šatech, jejíž tvář už nebyla bílá, ale začala nabývat barev. Jemně se usmála a položila mu ruku na rameno. Její dotek nebyl hřejivý, ale cítil v něm tlak hluboké vody a zapomenutého času.
Když se o ráno sluhové probudili, dům byl tichý. V hlavní komnatě nebyl nikdo. Jen rozbité sklo a vlhká skvrna na podlaze, která odmítala uschnout. Matyáš i jeho pán zmizeli bez stopy, jako by je zdi domu prostě pohltily.
Kdo dnes prochází kolem tohoto domu, může v některých oknech zahlédnout pohyb, i když jsou vnitřní prostory prázdné. A pokud se člověk přiloží uchem k hrubé omítce stěn, neslyší vítr, ale tiché, zoufalé škrábání nehtů o sklo.