Příběh: Budova Asekuračního spolku průmyslu cukrovarnického
„To není možné, ty papíry tam byly před minutou!“ zakřičel pan Bedřich Vlček a prudce udeřil dlaní do mahagonového stolu, až se zachvěly inkoustové kalimáře.
V místnosti zavládlo hrobové ticho, které přerušovalo jen rytmické tikání těžkého hodinového mechanismu a vzdálený hluk kočárů z pražských ulic. Vlček, účetní s pečlivě vyčesanýmiousemi a obojkem tak těsným, že mu rudly spánky, zíral na prázdné místo mezi dvěma vysokými policemi. Tam, kde ještě před okamžikem ležely důležité smlouvy o pojištění cukrovarných mlýnů, byla nyní jen čistá, hladká plocha dřeva.
Jeho mladý pomocník, student s jménem Otakar, stál u okna a pozoroval hru světla na plastických ozdobách fasády, které vrhaly do místnosti ostré, geometrické stíny. Vzduch v kanceláři voněl po starém papíře, tlejícím lepidle a těžkém kolínské mýdle.
„Kdo mohl vstoupit do místnosti, pane Vlčku?“ zeptal se Otakar tiše a ani se neotočil.
Vlček neodpověděl. Rychle přejel prsty po povrchu stolu. Cítil podmiňky chladu, které do místnosti vnikaly přes vysoká okna, i když bylo venku mírné jaro. Najednou si všiml něčeho zvlástrangeho. Na místě, kde dokumenty zmizely, ležel jediný předmět: malý, dokonale vybroušený krystal cukru, veliký jako vlašský ořech. Krystal byl čistý, bez jediné šmouhy, a v dopadajícím světle se rozkládal do duhové barvy.
Vlček krystal zvedl. V ten moment se v budově ozval zvuk, který v administrativní budově nemá co dělat. Byl to zvuk tekutiny, hluboký, bublající šum, jako by hluboko v základech domu proudila řeka rozpuštěného cukru. Zvuk nebyl tichý; otřásal podlahou a rozvibroval skleněná dvířka skříní.
„Slyšíte to?“ vyhrkl Vlček a jeho hlas zněl nyní nejistě.
Otakar se konečně otočil. Jeho pohled nebyl upřený na šéfa, ale na roh místnosti, kde se stahovaly stíny. Tam, v prostoru mezi neobarokním sloupcem a kubistickou lištou stěny, stála postava. Byla to žena v dloušém, tmavě zeleném plášti s vysokým límcem, který jí zakrýval polovinu tváře. Neměla u sebe žádný kufr, žádnou kabelku, jen v rukou svírala starý, kožený zápisník.
Žena nepromluvila. Jen pomalu zvedla ruku a ukázala prstem na krystal v Bedřichově dlani. Její pohyb byl plynulý, téměř nadpozemský, jako by se nepohybovala ve vzduchu, ale v hustém sirupu.
„Kde jsou ty papíry, vy blázne!“ zařval Vlček a udělal krok k neznámé ženě.
Vteřinu poté, než stihla jeho bota dopadnout na parket, postava prostě zmizela. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří, ani šustění látky. Byla pryč, jako by ji někdo vymazal z reality. V místnosti znovu zavládlo ticho, jen líně se vznášel prach v paprskích slunce.
Vlček zůstal stát uprostřed místnosti s otevřenými ústy. Pomalu sevřel pěst s krystalem v dlani. Když ho roz abrió, zjistil, že krystal zmizel. Místo něj měl v dlani jen vlhkou skvrnu a cítil intenzivní, až přemýslivý pach spáleného cukru, který se vtáhl do jeho nosnic a odmítal odejít.
Otakar přistoupil k místu, kde žena stála. Na podlaze, přesně tam, kde byly její stopami, zůstaly dvě drobné, průzračné skvrny, které se na pohled podobaly zamrzlým slzám.
Bedřich Vlček už nikdy nenašel zmizelé smlouvy. V archivech spolku zůstal po celý život záznam o neobjasněné ztrátě dokumentů, která mu téměř zničila kariéru. Většina kolegů mu připisovala pomýšlenost nebo tajnou kraděž, ale on sám věděl, že v onom odpoledni v budově s neobvyklou výzdobou stála někdo, kdo nepatřil do světa účetních a pojišťovníků.
Kdo byla žena v zeleném plášti a proč si vybrala právě tyto dokumenty, zůstalo tajemstvím, které neukrývá žádný papír. Jen tiché echo bublání v základech domu občas připomíná, že některé věci v Praze zůstávají neviditelné, dokud se nerozhodnou zjevit v nejméně pravděpodobný okamžik.
Kdo dnes přejde kolem těchto stěn, možná pocítí v srpnovém horku náhlý chlad a sladkou vůni, která nepochází z žádné cukrárny v okolí.