Příběh: Palác Kinských (Praha 1)
Třísknutí těžkého dubového křídla o studený pískovcový portál vyhnalo hejno holubů k šedému nebi nad Malou Stranou.
Vojtěch svíral v zpocené dlani pergamenový svitek a prsty mu drkotaly v prudkém podzimním vichru, který se opíral do průčelí domu u Zlaté koruny. Vůně vlhkého prachu, doutnajícího borovicového dřeva z krámků v přízemí a zkažené hlučné vody z nedalekého potoka se mísily v dusivou směsici, jež se mu lepila na patro. Císařský komoří neohlédl se ani jednou, přestože za jeho zády na strmém schodišti kdosi těžce oddechoval a škrábal nehty do staré gotické omítky, která pamatovala ještě staré královské hradby.
„Tady to skončilo, mistře Kryštofe!“ vykřikl Vojtěch a jeho hlas se tříštil o pět renesančních štítů tyčících se nad ulicí.
Z hlubokého stínu pod pavlačí, kam paprsky odpoledního slunce marně natahujícího se přes střechy nedosáhly, vyšel starý stavitel s tváří zbrázděnou vráskami hlubokými jako brázdy po radlici. V rukou svíral olověnou ohlávku a na koženou zástěru mu kapala rezavá voda z rozbitého okapu. Kryštof neodpověděl slovem. Místo toho zvedl pravou ruku a ukázal na okno v prvním patře, kde se za tlustým terčovým sklem mihotavě kroutil podivný, nepřirozeně modrý plamen. Nikdo v celém domě přitom netopil. Všechna topeniště byla od včerejšího večera prázdná, vyhaslá a důkladně zapsaná v městské knize.
Vojtěch přistoupil blíž, boty mu křupaly na drcené cihle a vápně. Vstoupil do potemnělého vestibulu, kde se zdivo drolilo pod náporem staletí. Vzduch tu byl náhle ledový, jako by někdo otevřel hrobku hluboko pod základy města.
„Otevřeli jsme prostor, který neměl být spatřen,“ zašeptal stavitel a ruka se mu roztřásla natolik, že olověná ohlávka s cinknutím dopadla na kamennou dlažbu. „Tohle není dílo lidských rukou, pane. Zadní křídlo stojí na hradbě, ano, na starém kameni, který chránil město před nepřáteli zvenčí. Ale to, co jsme našli uvnitř podlahy... to nechránilo nikoho.“
Vojtěch nečekal na vyzvání. Přeběhl přes dvůr, kde se pod nohama kroutila úzká zahrada, a prudce zatáhl za mosazné kruhové klepadlo u zadních dveří vedoucích do nejstarší části traktu. Dveře povolily samy, bez vrzání, jako by je někdo zevnitř přidržoval a tiše zval dál.
Uvnitř, v místnosti s nízkými klenbami, ležel na stole rozložený svazek starých listin. Tmavý inkoust na nich byl ještě vlhký, přestože poslední písař zemřel před třemi dny na morovou nákazu v domě na protějším břehu řeky. Kolem listin kroužil drobný hmyz, který v této roční době dávno hynul chladem, avšak zde bzučel s nesnesitelnou silou a narážel do skla petrolejové lampy. Vojtěch vztáhl ruku k nejstaršímu zápisu v rohu stolu, kde stálo jméno předchozího majitele, o němž kroniky mlčely.
V tu chvíli utichl veškerý hluk zvenčí. Dupot koňských kopyt na dlažbě Nerudovy ulice, křik trhovců z Malostranského náměstí, dokonce i hukot větru v komínech – všechno rázem ustalo v hlubokém, ohlušujícím tichu.
Na stole, přímo uprostřed čistého listu pergamenu, se pomalu objevovala nová stopa. Tři mokré otisky prstů, zanechané někým, kdo stál celou dobu neviditelný těsně za Vojtěchovými zády a dýchal mu na šíji ledovým, zatuchlým vzduchem.
Nikdo z těch, kdo vstoupili do těchto dveří v následujících staletích, už nikdy neřekl, co na tom papíru stálo. Zůstaly jen prázdné sály, staré gotické zdivo skryté pod omítkou a ticho, které v zákoutích paláce čeká na každého, kdo si troufne otočit klíčem v zámku.