Příběh: Schrattenbachův palác
„Zhasněte ty svíce, nebo nám zplýtváte celý vosk!“ zařval stavitel Mořic Grimm a prudce udeřil dlaní do nově vyvázaného omítky. Prach mu zaprášil do očí, ale on ani nemrkl. Stál uprostřed síně, kde se právě rodil nový prostor, a hleděl na plány, které mu v rukou třesaly. Vzduch v budově voněl čerstvě řezaným dřevem, vlhkým vápnem a špetkou drahého tabáku z vídeňských salonů.
Vedle něj stál mladý pomocník zvaný Janek, který se snažil nenápadně ustoupit do stínu sloupců. Janek držel v rukou těžký bronzový klíč od brány, ale jeho pozornost nebyla u stavby. Díval se na stěnu, kde se začal objevovat podivný jev. V místě, kde se setkávaly dvě nové zdi, se v sytě bílé barvě vznášel stín. Nebyl to stín člověka, aniž by tam někdo stál. Byla to tmavá skvrna ve tvaru rozprostřených křídel, která se v rytmu dýchání pomalu rozšiřovala a zase smršťovala.
Grimm si všiml Jankova pohledu. Přistoupil blíž, zúžil oči a zkusil skvrnu přetřít rukou. Nic. Prsty cítily jen chladný, hladký povrch stěny, ale stín zůstal. Co víc, začal z něj pronikat zvuk. Nebyl to hluk stavby, ani křik dělníků z dvora. Byl to tichý, vysoký tón, jako by někde hluboko v kamenech zněla neviditelná struna.
„Co je to za ďáblův trik?“ vyjekl Grimm a v jeho hlase poprvé zazněla nejistota.
Janek se neodvázal. „Pane staviteli, podívejte se na podlahu.“
Uvnitř síně, kde ještě před hodinou ležely hromady sutin a prachu, se nyní objevovaly drobné, křišťálově čisté kapky vody. Nevytekly z potrubí, nekapaly ze stropu. Vznikaly přímo z ničeho, v přesných rozestupech, jako by je tam někdo rytmicky pokapával z neviditelné nádoby. Každá kapka dopadla na dlažbu s takovou silou, že v tichu síně zněla jako úder kladiva.
Grimm se pokusil místo zakrýt kusem dřevěné desky, aby stín zmizel. Jakmile však deska dotkla zdi, tón se změnil v ostrý řev, který rozbil dvě skleněné nádoby s barvami v rohu místnosti. Stavitel v šoku uskočil a ztratil rovnováhu. Když dopadl na kolena, uviděl v prachové vrstvě na zemi něco, co tam být nemohlo.
V prachu byly vyryty znaky. Nebyla to písmena, která znal, ale složité geometrické tvary, které připřipomínaly hudební zápis, jen v mnohem složitější podobě. Vznikly během vteřiny, zatímco Grimm padal. Byly tak hluboké, že v nich zůstala vidět stopa horkého žáru, jako by je tam vypálilo železo.
„Odvedte ty lidi pryč!“ z Asíkloval Grimm na pomocníka. „Nikdo nesmí vidět, že tohle místo odmítá být jen domem!“
Celý zbytek stavby probíhal v napjatém tichu. Grimm se snažil stín překrýt vrstvami nátěru a tóny utlumit tlustými stěnami druhého patra, který právě přibyval. Ale záhada nezmizela. Jen se přesunula. Od té doby se v paláci objevovaly drobné anomálie. Sluhové vyprávěli o chladu, který přišel náhlé phosphorylated i v největší horko, a o pocitu, že v prázdných chodbách někdo tichým krokem doprovází každého, kdo tam prochází.
Nejdivnější však bylo, že v určitých hodinách, když slunce dopadalo do dvora pod zvláštním úhlem, začaly zdi paláce lehce vibrovat. Nebyla to zemětřesení, ale rytmus. Pomalý, majestátní takt, který připomínal srdce obrovského zvířete nebo doprovod k neznámé operě.
Grimm zemřel s tajemstvím v srdci, ale v jeho denících zůstal jeden záznam: „Tento dům není jen z kamene a vápna. Je to nástroj, který hraje hudbu, kterou lidské ucho nesnese, a kdo v něm bude hledat klíč k tichu, najde jen věčnou píseň.“
Kdo dnes prochází chodbami tohoto brněnského paláce, možná pocítí, jak mu v zátylku lehce brní vzduch. Pokud se přiloží uchem k chladné zdi v hloubi budovy, možná uslyší ten samý tón, který před staletí vyděsil stavitele. Ten zvuk stále hledá svého dirigenta, který by dokázal přepsat noty vryté hluboko do základů.