Příběh: Tereziánská zbrojnice
„Tady to končí, pane Bendo, víc z toho pískovce už nevymačkáme, ani kdyby nám císařina sama slibovala zlaté mince!“
Václav Benda svřenutými zuby pálil pohled na svého pomocníka, zatímco mu z čela stékal pot, který mu pálil v očích. Vzduch v Olomouci byl hustý, nasycený prachem z drceného kamene a těžkým pachem koní z blízkého náměstí. Byla jaro roku 1768 a oni právě položili základní kámen stavby, která měla být hrobem pro ticho arcibiskupského sídla. Benda však v tu chvíli neřešil politické spory mezi Marií Terezií a biskupem Hamiltonem. Jeho pozornost přitahoval muž, který stál v koutě budoucího nádvoří.
Neznámý přiscelec neměl na sobě žádný vojenský uniformní kabát, přestože zbrojnice měla být domovem pro tisíce mužů a desítky děl. Měl na sobě dlouhý, šedý plášť, který mu přerůstal až za paty, a v rukou svíral starý, kožený svitek. Benda ho sledoval už několik dní. Muž nepromluvil k nikomu, nepožádal o vodu, neokusil ani kousek chleba. Jen stál a s prstem přiloženým k rtům sledoval, jak se zvedají zdi, které měly zakrýt výhled z biskupova domu.
„Kdo je to, přebohužně, že tu tak ztuhle stojí?“ vyjel si Benda z kapsy šát a otřel si ruce od maltového prachu.
Muž s pláštěm pomalu otočil hlavu. Jeho oči byly bledé, skoro průsvitné, jako by do nich někdo nasypal popel z krbu. Nepodíval se na Bendu, ale na místo, kde měl právě být položen další řada kamenů. Zvedl ruku a ukázal na zem.
„Tady bude spát pravda, kterou nikdo nechtěl slyšet,“ řekl tichým, chraplavým hlasem, který zněl jako tření suchého pergamenu o kámen.
Benda se zasmál, ale smích mu ztuhl v hrdle, když muž s jedním rychlým pohybem rozvinul svitek a položil ho přímo na čerstvě položený základní kámen. Než mohl stavitel vstoupit v akci, neznámý se otočil a odešel směrem k biskupskému náměstí, přičemž jeho kroky nevydaly jediný zvuk o tvrdou zem. Benda přistoupil k papíru. Nebyl to plán budovy, ani rozkaz z Vídně. Byla to mapa, ale ne mapa města. Byla to mapa prostor, které v budově nebyly navrženy. Kreslily se tam chodby, které nevedly nikam, a místnosti, které v projektu Matěje Kniebandla neexistovaly.
Václav Benda se rozhodl mapu tajně sledovat. Během výstavby začal do zdí vkládat drobné značky, aby zjistil, zda se skutečně nachází tam, kde mu ten podivný muž ukázal. Když v roce 1769 budovu navštívil císař Josef, Benda stál v pozadí a tasil v kapse onen svitek. Všiml si, že v určitých rozích zbrojnice, tam, kde se křížily křídla budovy, je vzduch neobvykle studený, téměř mrazivý, i když venku vládlo jarní teplo.
Jednoho večera, krátce poté, co byly v patře nově zaklenuty prostory, Benda našel v jedné z nových sálů dveře, které tam být neměly. Byly malé, skryté za těžkým dubovým pilířem. Když je otevřel, neuviděl další místnost, ale nekonečnou řadu polic s knihami, které tam nemohly být. Zbrojnice měla být plná děl a zbraní, ne papíru. V místnosti nebylo světlo, přesto viděl písma na hřbetech knih jasně, jako by svítila vlastními vnitřním žárem.
Když chtěl vstoupit hlouběji, uslyšel za sebou tiché zavření dveří. Otočil se a uviděl opět toho muže v šedém plášti. Ten se jen mírně usmál a položil prst na rty.
„Ještě není čas, mistře Bendo. Zbraně musí nejdříve zrezivět, aby mohl začít mluvit rozum,“ zašeptal cizinec.
Když se Benda znovu otočil k policím, dveře za ním zmizely. Zůstala jen hladká zeď z pískovca, studená a neprostupná. Benda strávil zbytek svého života tím, že se snažil najít cestu zpět do té neviditelné knihovny, ale marně. Všechny jeho plány, všechny jeho tajné průzkumy končily u téhož hladkého kamene.
Kdo dnes prochází chodbami univerzitní knihovny, možná pocítí ten zvláštní chlad v rozích budovy, který tam zůstal už z doby stavby. Některé stěny jsou tlustší, než by měly být, a v tichu sálů někdy zazní ozvěna kroků, které nepatří žádnému z přítomných studentů. Mapa z roku 1768 byla ztracena, ale její tajemství zůstalo vytesáno hluboko v základech, které kdysi měly sloužit jen k zastrašování biskupa.
Někde v tichu mezi regály s knihami stále existuje prázdnota, kterou nelze zaplnit, a dveře, které se otevírají jen těm, kteří hledají něco jiného než jen znalosti z papíru.