Příběh: Jezuitský seminář v Olomouci
„Zhasněte ty svíce, jinak nám zbytek inkoustu vyschne dříve, než dopíšeme poslední kapitolu!“ zakřičel mladý Jan Matěj a prudce udeřil dlaní do dřevěného stolu. Prach zvířil ve světle několika tlejících knotů a vznesl se k vysokým klenbám nově sestrojeného semináře. Jan Matěj se znovu sklonil nad pergamenem, jeho prsty byly špinavé od černého pigmentu, a s horečností, která hraničila s šílenstvím, dopisoval poznámky k latinským textům.
Byl to rok sedmnáct set sedmnáct a stěny budovy ještě voněly čerstvou vápnem a mokrým kamenem. Vzduch v sálech byl chladný a vlhký, proníkaný pachem nového tesařství a tichým šustěním rouch jezuitů, kteří v chodbách hlídali řád a ticho. Jan Matěj však nebyl obyčejný student. Byl to chudý chlapec z okolních vesnic, který dostal šanci studovat zde, v tomto paláci vědění, jen díky své neuvěřitelné paměti a tvrdé práci.
V tu chvíli se dveře s tichým skřípnutím otevřely. Do místnosti vstoupil muž, kterého Jan Matěj nikdy předtím neviděl. Neměl na sobě rouch řádu, ale těžký sametový plášť barvy hluboké noci, který při každém kroku tiše šuměl o kamennou dlažbu. Cizinec nepromluvil. Jen stál v rozkroku dveří a pozoroval chlapce s výrazem, který připomínal spíše studium hmyza než lidský pohled.
Jan Matěj ztuhl. Cítil, jak mu v zátylku stygne kůže. Neznámý muž pomalu přistoupil k jeho stolu a položil na něj malou, zdobenou škatulku z tmavého dřeva. Když se Jan Matěj odvážil pohlédnout nahoru, zjistil, že muž nemá na obličeji žádné vrásky, přestože jeho oči vypadaly, jako by viděly zánik tisíce měst.
„Dopisuj to, chlapče. Ale nepiš to pro své učitele. Piš to pro toho, kdo přijde za sto let,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření dvou kamenů v hlubokém potoce.
Jan Matěj zmateně otevřel škatulku. Uvnitř nebyl žádný drahokam ani peníze, ale jediný kousek pergamenu s jedním jediným slovem napsaným inkoustem, který stále mírně žhnul fialovým světlem. Slovo nebylo v žádném známém jazyce, přesto ho Jan Matěj v okamžiku pochopil. Bylo to jméno místa, které ještě neexistovalo, nebo možná existovalo v čase, který nebyl lineární.
Chlapec chtěl zeptat, kdo je a co to znamená, ale když se otočil, byl muž pryč. Dveře byly stále zavřené, v chodbě nebyl slyšet žádný krok ani šustění pláště. Jen v sále zůstal viset zvláštní, kovový pach ozónu a starého papíru.
Jan Matěj strávil zbytek noci v horečném psaní. Nepoužíval své učebnice, ale psal věci, které v hlavě nikdy předtím neměl. Popisoval pohyby hvězd, které se ještě neobjevily, a zákony přírody, které zněly jako bláznovství. Píše o neviditelných řetězech, které drží svět pohromadě, a o lidech, kteří budou studovat tajemství života v těchto zdech, aniž by věděli, že jsou jen stíny minulosti.
Když ráno přišel dozorce, našel Jana Matěje v hlubokém spánku, položeného hlavou na stole. V ruce pevně svíral onen fialový pergamen. Ale když se dozorce podíval na dopisované stránky, byl v šoku. Všechny ty hodiny práce, všechny ty stovky slov, které Jan Matěj psal celou noc, zmizely. Pergameny byly čisté. Jediné, co zůstalo, byla malá, vyžehlaná díra v papíře, přesně tam, kde Jan Matěj položil svou ruku.
Jan Matěj se probudil s pocitem, že z něj někdo vytrhl část duše. Zbytek svého života v semináři strávil v tichém úžasu, neustále hledajícím v knihovnách odpověď na jedno jediné slovo z oné škatulky. Nikdy ho nen našel, ale často se v noci vracel do rohů budov, kde se vzduch zdál být hustší a kde mu připadalo, že slyší šum sametového pláště.
Kdo byl onen návštěvník a kam zmizely slova, která Jan Matěj s takovým úsilím zapisoval do historie tohoto domu? Odpověď zůstala vrytá do samotných základů budovy, v prázdných prostorách mezi kameny a v tichu, které doprovází každého, kdo dnes prochází těmito sály.