Příběh: fara u sv. Vojtěcha, Praha
„Tady to končí, ty hloupe, vrať ty peníze zpět, nebo ti zlomím prsty!“ zakřičel zrudělý soused Matěj a pevně sevřel zápěstí mladého Mikuláše. Stáli v blátivé uličce Nového Města, kde vzduch páchal po hnijících zelných listech a mokrém konském hnoji. Mikuláš však nepustil vlněný vak, ve kterém mu těžce zvonily poslední stříbrné mince z celého léta. Byly to peníze za sklizeň, kterou s otcem vybojovali z kamenité půdy za branami města, krev a pot vylité do černé země.
Matěj byl zbytečně silný a hlasitý, ale Mikuláš měl v očích něco, co Matěje vždycky mrazilo. Nebyla to hněv, ale tichá, tvrdohlavá víra. Mikuláš s prudkým pohybem vytrhl ruku z sevření a udělal krok zpět směrem k masivním zdím budovy, která sousedila s kostelem svatého Vojtěcha. To byla fara, místo, kde se mísil chlad kamene s vůní vyhasínajícího vosku a starého pergamenu.
„Jdu k panu faráři, Matěji. On ti řekne, jestli je dluh za plot, který jsi rozbil, důležitější než lék pro moji sestru,“ vyplivl Mikuláš a zrychlil krok.
Vstupil do prostor fary, kde ho okamžitě obklopil chlad hlubokých sklepů. Pod nohama cítil tvrdost gotických kleneb, které vypadaly jako zkamenělé žebro nějakého obrovského zvířete. Vzduch zde byl vlhký a těžký, s příchutí starého sklepa a vlhkého vápence. Mikuláš se zastavil v přízemí východního křídla, kde se nad ním klenuly hřebínkové stropy. V tom tichu, přerušovaném jen vzdáleným zvoněním kostelních zvonů, se zdály být jeho vlastní kroky příliš hlučné, skoro drzé.
Pan farář, muž s tváří vrytou jako kůra starého dubu, na něj pohlédl přes okraj brýlí. Mikuláš se netřásl, i když mu v boutích ztmavěly prsty chladem. Položil vak s mincemi na dřevěný stůl. Nebyly to peníze pro faráře, ale Mikuláš věděl, že v tomto domě, mezi tlustými zdmi, které přežijí každého z nich, najde spravedlnost, kterou v blátě ulice nenajde.
„Oni říkají, že jsem blázen, otče,“ začal Mikuláš tichým, ale pevným hlasem. „Že mám ty peníze utratit za nová zvířata, abychom příští rok měli víc. Ale moje sestra nechodí. Pokud jí nepomůžete s lékem z lékárny, neuvidí další jaro.“
Matěj, který se do fary vtrhl hned za ním, začal křičet o právech a sousedských sporech, ale farář jen zvedl ruku. Ten gestem utišil prostor, až bylo slyšet jen praskání ohně v krbové klenbě. Mikuláš se díval na šroubovací klenby nad hlavou a přál si, aby se stal součástí tohoto kamene, aby byl tak pevný a nepoddajný jako ty zdi.
Farář vzal vak, zvážil ho v ruce a pak pohlédl na Matěje. „Tvůj plot se dá opravit z dřeva, které leží v zahradě za domem. Ale život dítěte se z dřeva nestaví.“
Matěj odcházel v mlčení, ponížený vlastní hloupostí a tíhou místa, které mu připomnělo, že existují věci větší než hranice pozemků. Mikuláš zůstal stát v chladném sále. Cítil, jak mu z tváře stéká jedna única slza, kterou si rychle utřel rukávem hrubé košile. Farář mu vrátil vak, ale přidal k němu malý lístek s doporučením pro lékárníka.
Když Mikuláš opouštěl faru a procházel kolem tiché zahrady, kde v mrazivém vzduchu visela mlha, zastavil se a pohladil dlaní hrubý kámen zdi. Věděl, že vrací domů s nadějí, která stojí víc než všechno stříbro světa.
Kdo dnes prochází těmito ulicemi, možná nevidí jen staré zdi a klenby, ale pokud přiloží ucho k chladnému kameni východního křídla, možná uslyší ozvěnu tichého pláče štěstí, který se do těchto pórů navždy vtáhl.