Příběh: Sobkův palác
„Tady to je, v tomto zdivu, pod samotnou Madonou!“ vykřikl mladý tesař Matěj a prudce udeřil kladivem do kamene, až se z prachu zvedla šedá mlha.
Karel Josef Ragojský z Rohožníku, muž s tváří ztuhlou jako mramor jeho nového paláce, ani nepohnul vejcem. Stál v centru Opavy, v roce 1730, v samém srdci Slezska, a sledoval, jak se jeho snové sídlo rve z trosek tří starých domů. Vzduch kolem nich voněl čerstvě sraženým vápnem a vlhkostí hlubokých sklepů, které ještě před chvílí skrývaly temnotu zapomenutých věků.
Matěj se sklonil k zemi a z praskliny v základech vytáhl předmět, který tam nepatřil. Byla to malá, těžká schránka z černého dřeva, obvázaná stříbrným drátem. Tesař ji podal pánu Ragojskému s třesoucícími se rukama. Karel Josef ji vzal, ale v okamžiku, kdy se jeho prsty dotkly studeného dřeva, ztichl celý hluk stavby. Zmlčeli zedové, utichlo rázání kladiv a i vítr, jenž doposud hvízdal v prázdných okenních rámech budovy.
„Kdo to sem dal?“ zašeptal šlechtic, ačkoli v jeho hlase neznělo zvědavosti, nýbrž hluboký, nevysvětlitelný strach.
Když schránka otevřela své víko, uvnitř nebyl žádný dopis ani zlato. Ležela tam jediná, dokonale vyřezaná kostěná mince s obrazem oka, které se zdálo sledovat každého, kdo se na něj podíval. V tu chvíli se nad nimi, v místě, kde měla být budována hlavní fasáda, ozval zvuk, který nikdo z přítomných nedokázal pojmenovat. Byl to tichý, rytmický šepot, jako by tisíce lidí najednou vydechly jedno jediné slovo.
Ragojský mince v hrsti sevřel tak silně, až mu zbělelýl kloub na prstu. Rozhodl se, že o nálezu nikomu neřekne. Nařídil Matějovi, aby okamžitě zasypal díru a pokračoval v práci, jako by se nic nestalo. Palác rostl dál, vznešený a mocný, s jeho mansardovou střechou a špičkovým zdobením. Ale od onoho dne se v domě začaly dít věci, které v žádných záznamech nezůstaly.
Služebníci šeptali o chladu, který v některých místnostech zůstával i v největší letní žáry. O tom, že v noci, když město spalo, se z hloubky klenb ozývá zvuk dopadající mince o kámen, přestože v těch prostorách není nikdo. Karel Josef se změnil. Přestal navštěvovat společenské večírky v Opavě, uzavřel se ve svých komnatách a často byl viděn, jak hodiny dlouho hledí nahoru, k obrazu Černé Madony, jako by čekal, že mu z nebes dopadne odpověď na otázku, kterou nikomu nepředal.
Když palác později převzal Maxmilián Jindřich Sobek z Kornic, našel v jedné z tajných zásuvek v pracovně právě tu černou schránku. Sobek byl mužem zákona, císařským radou a prezidentem, člověkem, který věřil v řád a logiku. Přesto, když schránku otevřel, pocítil stejný mrazivý tah v zádech. Vzal mince a zkusil ji vyhodit do řeky, ale druhého rána ležela opět na jeho stole, v přesně stejném úhlu, v němž ji tam nechal Ragojský před desítkami let.
Pak přišel rok 1758. Oheň, který pohltil část paláce, byl vnímán jako tragédie, ale někteří tvrdili, že to byl pokus domu zbavit se toho, co v sobě ukryval. Cajetan, syn Maxmiliána, palác znovu postavil v novém, pozdně barokním stylu. Přidal květinové vzory, okrasné mříže a v průčelí nechal umístit obraz Panny Marie Čenstochovské s nápisem Sub Tuum Praesidium – pod tvou ochranu.
Bylo to gesto víry, nebo zoufalá prosba o pomoc proti něčemu, co v základech domu stále dýchalo?
Dnes se palác tyčí v centru města, tichý svědek staletí. Kdo projde kolem jeho fasády a pohlédne na andílky držící korunu nad obrazem Madony, možná pocítí, že z hloubi tlustých zdí k němu volá něco nevysvětleného. Mince s vyřezaným okem stále leží někde v temnotě původních barokních klenb, v místě, kde se čas zastavil.
Kdo z nás dnes dostane šanci vstoupit dovnitř a zjistit, zda oko stále pozoruje každého, kdo se odváží přejít prah tohoto domu?