Příběh: Krajský soud v Plzni
Dubové pírko škrábalo po pergamenu tak hlasitě, až to v tichu sálu znělo jako řezání kovu o kámen. Václav Mareš odložil nástroj a otřel si dlaně do špinavých kalhot. V nové budově na Veleslavínově ulici byl vzduch stále těžký pachem čerstvého vápna a vlhkého zdiva, který se odmítal vytratit, i když od položení základního kamene uplynuly dva roky. Přestože byla budova nádherná, v jejích rozestavěných koutech se zdálo, že se mrazivý chlad usazuje hlouběji, než by dovolovala aktuální roční doba.
Předseda soudu, doktor Alois Hrubý, právě zvedl ruku, aby uklidnil šum v sále. Případ krádeže v místním obchodním domě byl v nejvyšším bodě a napětí mezi právníky bylo téměř hmatatelné, jako by se v místnosti napínala neviditelná struna. Václav sledoval, jak se světlo z plynových lamp láme v lesklých površích nového nábytku. Pak se to ale stalo.
Nejdříve to byl jen náhlý náraz chladu, který vyrazil Václavovi dech. Vzduch v sále náhle zhoustl a jeho vůně se drasticky změnila. Pach čerstvé malty a prachu vystřídalo těžké, omamné aroma starého kadidla a včelího vosku, jako by se právě otevřela brána do zapomenutého chrámu. Doktor Hrubý se zastavil uprostřed věty, jeho ruka zůstala v pův stratosphere a tvář zbledla do odstínu bělostného mramoru.
V rohu sálu, tam, kde stíny dopadaly nejhlouběji, stála postava. Nebyl to nikdo z přítomných. Vysoký muž oděný v těžkém, černém rouchu, které připomínalo oděv dávných mnichů, stál naprosto nehybně. Jeho tvář zůstávala skrytá v hluboké čepici, ale Václav cítil na sobě jeho neviditelný, klidný pohled. Postava se nepohnula, nepřekážela, prostě tam byla, jako by byla součástí samotných zdí.
Právník obhajoby vykřikl a ukázal prstem směrem k okrajům stínu, ale jeho slova se ztratila v náhlém, hřmotném prasknutí plynové lampy. V tu vteřinu, kdy se světlo na moment zlomilo a v sále zavládlo absolutní tma, se zvuk kadidla změnil v tiché, hluboké šepotání, které nepocházelo z úst, ale přímo ze zdí.
Když se světlo opět rozsvítilo, postava byla pryč.
Sál vybuchl v chaosu. Soudci křičeli na strážné, právníci se snažili vysvětlit svou hrůzu a obžalovaný se třásl v kleci, jako by se snažil schovat do vlastního těla. Václav však neposlouchal křik. Vstal a pomalu, s těžkým srdcem, přešel k místu, kde stál neznámý muž. Podlaha tam byla suchá, ale v vzduchu stále visela ta těžká, posvátná vůně starého kláštera, který kdysi na tomto místě vládl.
Doktor Hrubý se k němu přidal, jeho hlas byl nyní jen slabým šumem. Vážný muž se pokusil najít stopu, jak se cizinec mohl do sálu dostat, přestože všechny dveře byly pod dozorem a okna byla pevně zavřená. Václav položil ruku na stěnu a pod prsty ucítil pod hladkou vrstvou nového omítky něco nepravidelného. Byl to drobný výstup, jako by se pod povrchem schovávala stará, neprostupná cihla nebo skrytý průchod, o kterém nikdo z dělníků nemluvil.
Dny poté se nikdo k té události nevrátil s jasným vysvětlením. Oficiální zpráva mluvila o hromadné halucinaci způsobené špatným složením plynu v nových lampách, ale všichni v budově věděli své. Václav Mareš už nikdy nepracoval v té části sálu, kde se stín objevil. I když se budova zdála být moderním symbolem justice a pořádku, v jejích základech stále pulzuje tlukot něčeho staršího, co odmítá být pohřbeno pod novým kamenem.
Někde mezi novou architekturou a starým klášterem stále existuje cesta, která nepatří do tohoto století.