Příběh: Morový sloup v Hradci Králové
Dláto vyrazilo z ruky Matěje s takovou silou, až mu kůže na dlaních podjela krví. Křik, který se mu chtěl vytrhnout z hrdla, však uvízl v prachu, který byl v tom horkém odpoledni tak hustý, že ho cítil v každém nádechu. Pískovec z lomu pod Boháňkou byl tvrdý, neústupný a v tomto žáru se zdál být téměř živý. Matěj si otřel čelo potem, který mu stekl do očí, a znovu se podíval na místo, kde se jeho nástroj místo ostrého cvaknutí zabořil do kamene s tupým, vlhkým zvukem.
Vzduch kolem Velkého náměstí v Hradci byl těžký. Voněl vápnem, čerstvým malováním a potem desítek mužů, kteří se snažili dokončit dílo, jež mělo být symbolem vyhnuté smrti. Všichni mluvili o zázrahu, o tom, jak se morovému údělu městu vyhnul, jak se modlitby dostaly k nebi. Ale Matěj, který celé měsíce trávil v prachu u základny tohoto nového sloupu, cítil něco jiného. Cítil tíhu.
Místo, kde nyní stál monumentální podstavec, bylo ještě nedávno domovem pranýře. Tam, kde se lidé činili v hanbě a kde se kázala spravedlnost skrze bolest, nyní měla vládnout víra. Právě tam, v místě, kde se starý dřevěný mechanismus pro tresty rozpadl v prach, se teď nacházel základ pískovcového sloupu.
Matěj znovu zvedl kladivo. Jeho mistr, Jan Pavel, byl v dálce zaneprázdněn kontrolou zlacení na vrcholu, kde se Panna Maria vznášela nad městem v koruně světla. Nikdo se na Matěje nedíval. On však nemohl přestat přemýšlet o tom zvuku. Nebyl to zvuk praskajícího kamene. Byl to rytmus. Pomalý, hluboký a neúprosný, jako by se uvnitř pískovce pohybovalo obrovské, unavené srdce.
Přikláněl se k místu, kde dláto zanechalo prohlubně. Prsty se mu třásly, když se dotkl vnitřku rýhy. Kámen nebyl studený. Byl teplý. Tak teplý, jako by právě z něj vycházel dech někoho, kdo se v něm udušil. Matěj se podíval kolem sebe. Náměstí bylo plné práce, ale v tu chvíli se mu zdálo, že všichni kolem jsou jen stíny, prázdné schránky v prachu.
Zkusil to znovu. Tentokrát se do kamene zakousl s veškerou svou silou. Jakmile se kov dotkl vnitřku, z nitra sloupu se ozval zvuk, který mu rozvibroval až v kostech. Nebyl to tlukot srdce. Byl to šepot. Tisíce hlasů, které nebyly ani živé, ani mrtvé, se protnulo skrze jeho vědomí. Nebyly to prosby o milost, ale šelest utrpení, které toto místo kdysi poznamenalo.
Matěj odskočil, kladivo mu vypadlo z rukou a s těžkým duněním dopadlo na dlažbu. Dýchal jako vyčerpaný kůň. V jeho očích nebyly slzy, jen čistý, nefalšovaný děs. Podíval se nahoru na zlatou sochu, která se leskla v poledním slunci a slíbila ochranu. Vypadala tak čistá, tak nedotknutelná. Ale on věděl. Věděl, že pod tímto nádherným barokním tělem, pod každým zdobným reliéfem a každou sochou andělů, je něco, co se nedalo vymodlit ani zničit.
„Co jsi udělal, chlapče?“ ozval se za ním hlas mistra Jana Pavla.
Matěj se otočil. Mistr stál několik kroků od něj, s tváří ztuhlou v nepochopení. Matěj chtěl říct, že kámen dýchá, že podstavec není jen náhradou za pranýř, ale že v něm to staré zlo zůstalo udušené a nyní se snaží vyrazit ven. Ale místo slov jen ukazoval na rýhu v pískovci.
Mistr se podíval, zamračil se a pak se krátce, necitlivě zasmál. „Jen jsi příliš unavený. Ten prach tě zbláznil. Do práce, sloup musí být dokončen před vysvětcením biskupem.“
Matěj se vrátil k práci, ale jeho pohyby byly mechanické. Každý úder kladiva byl jako rány do vlastního těla. Celý den se snažil rýhu zakrýt, zaplnit ji směsí vápna a písku, aby se stala součástí hladkého povrchu. Ale i když byla díra zakrytá, on cítil tu teplotu. Cítil tu vibraci.
Když se slunce konečně sklonilo k obzoru a barva nebe se změnila v krvavou rudou, sloup se v šeru začal jevit jako obrovský, černý prst ukazující do nebe. Lidé se shromažďovali, aby oslavili vítězství nad smrtí, ale Matěj stál v davu s hlavou skloněnou. Věděl, že když se noc stane úplnou a město utichne, sloup přestane být jen památkou na milosrdnost.
Každý, kdo se k němu v tichu nocí přiblíží, může pocítit, že místo, kde kdysi stávala hanba, nyní drží v náruči něco, co se odmítá z klidu vzdát.