Příběh: Regentský dům v Kroměříži
„Ustupte, vy hlupáci, nebo vám ty vaše kandelábry strhám z hlav!“ zakřičel Jan Mikuláš Reiter z Horberka a prudce odstrčil dva dělníky, kteří se třesli v chladném průvanu podloubí. V rukou svíral svitek s novými plány, které měly sjednotit dva domy do jednoho mocného sídla. Vzduch v Kroměříži byl cítit vlhkostí z blížícího se deště a prachem z drceného kamene.
Reiter stál na širokém schodišti, které právě dokončili, a díval se na stěny. Věděl, že pod novou barokní omítkou, kterou přikázal nanést, zůstávají staré obrazy v omítce. Sgrafitové vý="%= ly %>" vyprávějící o medvědářích a soudních sporech. Tyto staré stíny minulosti ho však netrápily. Trápil ho zvuk.
Každý večer, přesně ve chvíli, kdy slunce klesalo za střechy Velkého náměstí, se v domě ozýval tichý, rytmický zvuk. Nebylo to bouchání ani skřípání. Byl to zvuk podobný tomu, když někdo velmi pomalu otáčí těžkým klíčem v zámku, který už dávno neexistuje. Jan Mikuláš se pokusil zvuk vystopovat. Prošel každý kout nově spojeného traktu, prozkoumal každou spáru v kamenném portálu, ale zvuk byl všude a nikde zároveň.
Jednoho večera, když v domě zhasla poslední svíce a ticho bylo tak husté, že bylo slyšet i tlukot srdce, Jan Mikuláš ztuhl. Zvuk klíče se ozval hned u jeho nohy. Podíval se dolů na vyleštěnou podlahu a uviděl něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Na kameni se začal objevovat mokrý otisk dlaně. Nebyla to voda, ale hustá, černá tekutina, která vypadala jako starý inkoust. Otisk se pomalu pohyboval směrem k lícové stěně domu, tam, kde právě před několika dny zakryli novou vrstvou omítky staré sgrafitové výzdoby.
Reiter vyrazil za stopou. Běžel chodbami, až narazil na zeď, která oddělovala jeho nového vlivu s ostatními domy. Otisk dlaně ztuhl přesně v místě, kde pod nánosem nové vrstvy zůstal schovaný obraz soudu nad povětrnými ženami. Jan Mikuláš přiložil ucho k chladné zdi. Neslyšel hlasy, ale slyšel dýchání. Bylo to hluboké, těžké dýchání někoho, kdo byl uvězněn v kameni po celá desetiletí.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Jan Mikuláš a jeho hlas se rozbil o ticho sínů.
Odpovědí byl prudký náraz zevnitř zdi. Omítka v jednom místě praskla a z malé trhliny vytekla kapka černé tekutiny. V tu chvíli se v domě rozlehlo hlasité cvaknutí, jako by se skutečně v neviditelných dveřích otočil obrovský zámek. Jan Mikuláš se prudce odtrhl od zdi a v rozpacích si uvědomil, že v místnosti už není sám. Cítil za zády přítomnost někoho, kdo nezná cestu ven. Když se však otočil, v sále nebyl nikdo. Jen v prachu na podlaze byl vidět stopný rýh, jako by někdo vlekl po zemi těžký řetíz.
Reiter se pokusil záhadu vyřešit. Přivolal učence, kněze i zloděje, kteří tvrdili, že znají tajné chodby. Všichni však odešli s prázdnou rukou. V domě se nic nezměnilo, jen zvuk klíče se stal silnějším. Jan Mikuláš začal v noci nechávat zapálené svíce v každém pokoji, ale plameny se tichým pohybem ohýbaly směrem k oné stěně, jako by je něco zevnitř přitahovalo.
Když Jan Mikuláš Reiter z Horberka po letech zemřel, dům zdědil biskup Karel z Lichtenštejna. Ten nechal na průčelí vyvrtat svůj vznešený znak, aby důmu dal nový řád a uznání. Ale i biskupův doprovod si šeptal o tom, že v určitých hodinách se v podloubí domu objevuje postava bez tváře, která hledá klíč od dveří, které už dávno zakryla barokní fasáda.
Dnes, když člověk projde podloubím a dotkne se chladných pilířů, může mít pocit, že ze zdi stále vychází tiché, rytmické dýchání. Pod vrstvami času a omítky stále spí obrazy, které mají svou vlastní vůli a nechtěly být zapomenuty. Kdo ví, zda se onen neviditelný zámek jednou znovu neotočí a nepustí ven to, co v sobě dům uchoval od dob stavovských povstání.