Příběh: Praha-Vysočany
„Ustup, ty blázne, nebo ti ty tlusté prsty z rukou odsekám!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl z ruky svého pomocníka pergamen, který v něm třásl.
Obojí stáli v hlubokém blátě na okraji pražského vysočanského pole, kde se země stýkala s dnem údolí. Vzduch zde voněl po hnijících listech a mokrém železe, což bylo v onom středověkém čase podivné, neboť v okolí nebyla žádná kuřnice ani kovářská huť. Mikuláš, učenek starého lékáře z centra města, hleděl na mapu, která mu v rukou tančila v prudkém větru. Mapa nebyla nakreslena inkoustem, ale jakousi stříbřitou tekutinou, která v šeru začala slabě žhnout.
„Tady to musí být,“ zamumlal Mikuláš a ukázal na místo, kde se dnes kříží cesty z Turnova a Nymburka. „Právě tady, v tomto bodě, se čas ohýbá jako starý pergamen.“
Jeho pomocník, mladý chlapec jménem Janek, jen mlčky stál a zíral na prázdnou louku. Neviděl tam nic než trsy rákosů a šedé oblohy. Přesto však cítil v zatýlnici zvláštní brnění, jako když se člověk přiblíží k hromové bouři. Pak se to stalo. Vprostřed prázdného prostoru, kde nebyla žádná zeď ani sloupek, se zničehonic objevila postava.
Nebyl to člověk, jakho znali. Měl na sobě oděv z látky, která se leskla jako hladká hladina jezera, a v rukou držel předmět, který vypadal jako kousek zakletého skla. Postava nestála na zemi, ale vznášela se pár prstů nad blátem, jako by ji držela neviditelná síla.
„Kdo jsi, ďábelský posíl?“ vykřikl Mikuláš a instinktivně sáhl po stříbrném křížku na hrudi.
Neznámý se neotočil. Díval se dopředu, do prázdnoty, kde v budoucnu budou ležet ocelové kolejnice a stacionární budovy. Zvedl svou skleněnou desku a začal do ní prsty psát znaky, které Mikuláš nikdy neviděl. Byly to ostré, úhlovité tvary, které připomínaly spíše strojové součástky než lidské písmeno.
„On ne slyší tvůj křik, mistře,“ zašeptal Janek a udělal krok vpřed. „On slyší něco jiného. Poslouchej.“
Mikuláš ztuhl. Když zatajil dech, ucítil v uších hluboký, rytmický zvuk. Nebylo to tloučení srdce, ani zvuk řeky Vltavy. Byl to kovový řev, ohlušující pískání a dunění tisíců železných kol, která se s nesmírnou rychlostí střetávala o kov. Byl to zvuk města, které ještě neexistovalo, zvuk strojů, které se teprve narodí za stovky let. Ten zvuk byl tak intenzivní, že Mikulášovi z uší začala stékat krev.
Postava v lesklém oděvu náhle zvedla hlavu. Její oči nebyly lidské, ale odrážely světla, která v oné době neznají – elektrické záře, neonové barvy a blikající signály. Pohlédla přímo na Mikuláše, usmála se s hlubokým smutkem a pak, v jediném okamžiku, prostě zmizela. Nezůstal po ní ani stín, jen malý, vyhořelý kruh v blátě, ze kterého stoupal horký pára.
Mikuláš dopadl na kolena. V rukou stále svíral mapu, ale stříbřitá tekutina z ní zmizela a pergamen byl nyní prázdný. Zůstal jen on a Janek v tichu vysočanských polí, zatímco v dálce vyvukal vlk.
„Co to bylo, mistře?“ zeptal se Janek tichým hlasem.
Mikuláš neodpověděl. Věděl, že právě teď stál na místě, kde se setkávají dva světy, a že ten, koho viděli, možná jen hledal cestu domů do času, který pro ně oba nebyl dostupný.
Kdo dnes prochází podchody vysočanského nádraží nebo hledá stopy starých chodníků, může v tichu mezi odjezdy vlaků zaslechnut ten samý rytmický šepot, který kdysi přivábil lékáře do bláta. Tajemství toho, kdo byl tím cizincem a co zapsal do svého skleněného zrcadla, zůstalo zakopané hluboko v zemi pod kolejemi.