Příběh: Měšťanský dům čp. 88

Bylo to v úsvitu jednoho deštivého listopadového rána, kdy se Jan Křišťál, místní obchodník a známý šlechtic z Fryštátu, probudil s pocitem divného předzvědění. Vlasy mu visely do očí, a ve svém koutě připravovalo se na denní pohyb množství výklenků a zámků na dveřích i oknech Měšťanského domu čp. 88.

Když se Jan rozhodl vydat do suterénu, aby si prohlédl starou panskou vinicu, jejímž vínem kdysi obdařil místní hospody, náhle ho napadla neuvěřitelná chuť. Vůně truhel a starých plstí zanícených paprsky ranního světla stoupala z hlubin domu — tažná, jemně těkavá jako mihota zvědavosti.

Přitulil se k sklepa, jakoby přirozeným tahem. Mramorové podlahy odzvonily v neslýchaném tichu, ale stín se zdál pohybovat sám — jako by větrná struna zastavila čas a vyhledala jeho soukromí. Jeho prsty nevědomky procházely podlahou, objímající každý detail, od chladivého kamene po krysy plující v temnotě.

Zatímco se zúčastnil tohoto divného plesu sluchu a zraku, ucho napadl zvuk — jemný klavírní tón. Záhadný a přitahující jako neslyšené sny starých mistrů, které se do dne vydaly v póru stěn.

„Ani Bůh na nebi bys nepoznal, kdo hraje," šeptal si Jan a přitáhl se blíže ke zdi. Jeho prsa se svalily od nesmyslného vzrušení; pohledem sledoval stínovou tanci na zdi — jako by v jejím kmitání leželo největší tajemství světa.

Když otevřel svalený list papíru nalezený pod kamenným sedadlem, jeho oko padlo na nápisy v starobylém písmu — slova tak nejasná a přitom tak známá. Zdály se mu být čarou, která mohla odkrýt tajemství tohoto místa.

„Co je to za zpěv," se ptal hlasem plným rozpoložení a úzkosti, „a jaké duchovní pouto vás tu zastavilo?" Ale na jeho otázku zůstalo pouze klidné ticho.

Když se vrátil do světla a jasnosti domácího krbu, nevěděl si rady. Všichni lidé v Fryštátu byli znalí tohoto měšťanského domu, ale nikdo nenapadl příběh o hudbě z hlubin podzimního suterénu.

Co se tehdy stalo? Jaký duchovní nebo čarodějnický vliv si dovolil hrát na klavír, když každá síla města spala ve svých lůnách? Domácí obyvatelé se ptali, nepochopitelně udivení.

Janova zkušenost s tímto místem se šířila jako ohňová plamen — přes ulice a domy, přes dálnice, které nikdy neukončily svou dlouhou cestu. A když bylo zvelebeno mnoho různých teorií, jedna zůstala: v suterénu Měšťanského domu čp. 88 ještě někdo tančil pod hudbu stínů.

A tak příběh se rozšířil a přetrvával, vyvolávající novou záhadu ve Fryštátu — ta nejhlubší ze všech. Ať už bylo mnoho řečeno o klavírním tónu a jeho tvůrci, místo se stalo přístřeškem dobrodružství i naděje — čekající na nejzdatnějšího detektiva, který by mohl odhalit své tajemství.

Co se tehdy stalo, se nikdo nedověděl. Ale místo tu stojí — a čeká.